Liturgické texty: 1. čtení: 1 Kr 17, 10-16
2. čtení: Žid 9, 24-28
Evangelium: Mk 12, 38-44
Proč to evangelium nepokračuje? Ve SZ jsme slyšeli, jak vdova posloužila Eliášovi, udělala mu placku z poslední mouky a oleje a skončilo to tak hezky, prorok jí řekl, že mouky nebude ubývat a oleje také nebude ubývat, dokud nepřijde déšť. Tak bychom to chtěli, když člověk poslechne Pána a udělá to, co udělat má, tak aby nepřišel o svou odměnu a aby ji nejlépe viděl hned.
A evangelijní příběh o chudé vdově končí tím, že dala všechno, co měla, celé své živobytí. To znamená, že se vrátila domů a neměla si za co koupit jídlo.Je zajímavé,  v jaké situaci Ježíš vykládá tento příběh, je to vlastně těsně před Ježíšovými velikonocemi. A Ježíš v tomto úryvku, naposledy zavolá učedníky k sobě, aby jim dal poučení. Poučení, které má otevřený konec, staví do protikladu zákoníky a tuto chudou vdovu.
Varujte se učitelů zákona. Muselo to znít zvláštním způsobem Ježíšovým učedníkům, protože to byli lidé, kteří v té náboženské společnosti byli považováni za vzor. Vzor toho jak s Bohem žít, jak se chovat a co dělat a Ježíš chce, abychom se varovali toho, co my tak s takovým obdivem pozorujeme a co bychom chtěli sami.
Ten zákoník je totiž v nás a to, čeho se máme varovat, není především v těch druhých lidech, ale aby tato mentalita nezvítězila v nás, abychom s Bohem nevedli žádný zbožný obchod. Abychom se nemodlili, protože Pán Bůh to chce, farář to chce, já chci mít dobrý pocit. A všichni to v sobě máme, protože chtěli bychom být aspoň někdy někým nějak uznáni a doceněni.
Varujete se toho, v čem spočívala ta zvrácenost těch zákoníků? No v tom, že se vlastně klaněli sami sobě, milovali sebe a k tomu nakonec dokázali použít všechno. Nakonec i Pána Boha a modlitby, aby přijali svou odměnu už v tomto světě. Dobrý pocit, úctu druhých. A Ježíš nás vyzývá, abychom nepřehlédli tu, o kterou ta společnost vůbec nemá zájem. Ta situace u té chrámové pokladnice byla zvláštní v tom, že u každé z té pokladnice stál jeden z kněží a ne že ti lidé nepozorovaně vhazovali do té pokladnice, ale ten kněz vždy přijal ten obnos a vykřikl, co ten člověk dává a vhodil to dovnitř. Takže ti, co byli kolem, tak věděli, že tento zákoník dává tolik a tenhle farizej dává tolik a tenhle boháč dává tolik, ještě neměli seznamy těch dárců, jako máme my, tak to dělali takto.
Nevím, jestli to, co dala ta vdova, zašeptal nebo vykřikl. Jestli se styděl za ni, nebo ji ponížil. Ale jedno je jisté, ona dala všechno. Co to znamená? Když si Ježíš, vzal ty učedníky a zavolal je a řekl jim, tato chudá vdova dala víc, než všichni, co dávali do pokladnice. Všichni tam totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku, dala všechno, co měla, celé své živobytí.
Dvě otázky, co to znamená dát všechno? Co to znamená dát ze svého nedostatku? Než si ty otázky zodpovíme, je třeba říci, že to, na co Ježíš upozorňuje, není záležitost peněz. Ano souvisí s penězi, jako vše souvisí se vším, co prožíváme. Ale to, o čem je řeč, je náš vztah s Bohem. Ona dá celé své živobytí chrámu, ale tím pravým chrámem, je Ježíš.
A toto ona neřeší, kdyby dávala na stavbu, tak by byla blázen, ale ona dává Bohu. A tak se podobá Panně Marii, která také dala všechno. Všechno Bohu. To nejhorší je, když člověk začne odměřovat a když začne odměřovat Pánu Bohu. Nakonec není důležité, jestli se člověk modlí denně deset minut, nebo půl hodiny, nebo pět hodin, protože ti zákonici pod rouškou dlouhých modliteb vyjídali domy vdov. Dlouho se modlili, Pán Bůh nám neříká, jestli se máme modlit tolik minut, nebo tolik, ale On chce 24 hodin denně. A to je ta revoluce evangelia. On nechce, abychom mu dali ze sebe něco, trochu svých sil, trochu svého času, trochu své lásky a trochu své pozornosti, vždyť přeci také musíme nějak žít.
Revolučnost našeho evangelia je v tom, že Bůh dal všechno, všechen svůj čas, všechny svoje síly a všechnu svoji lásku. A čeká na takové vdovy, čeká na ty, kteří nebudou mít ambici si vytvořit jiného Boha, ani postavit na piedestal životní modlu sebe sama. Ale kteří přijmou tohoto zvláštního Boha, který taky svůj vlastní život neskončil happyendem, protože vzkříšení bylo důsledek lásky těch, kteří jej milovali, na prvním místě nebeského Otce a pak těch, kteří vytrvali pod křížem v lásce.
Náš život nemusí končit happyendem podle lidských měřítek, my nevíme, jestli zítra nepřijde něco těžkého, my nevíme, jak to bude s naším stárnutím, nemocí. Nevíme, jak to bude s našimi prostředky, jestli někdo nepřijde o práci, nevíme. A přesto Bůh chce, abychom mu tu důvěru dali. Že se o nás postará, když mu dáme všechno. A to je to jediné řešení, které Bůh nabízí na život. Vzkříšení, které přijde jako nezasloužený dar ve chvíli nečekané, které přijde proto, že dá člověk Bohu důvěru, dá mu veškerou sílu své lásky.
A pak bude také vědět, kolik drobných má dát nějakému žebrákovi, jakými prostředky má pomoci druhému a o co se má nebo nemá starat a kolik času má věnovat modlitbě. Ale nebude to vědět ten, který nedal všechno, protože Duch sv. může vanout a osvětlovat naši mysl a dát nám svobodu v našem jednání, až nebudeme vlastnit nic.
Co to znamená tedy dát ze svého nedostatku? Nemít nic, co bychom nedali Bohu. Zdá se to tak prosté. Tak jednoduché a každý z nás to musí dělat každý den znovu, protože to pokušení falešné zbožnosti, ve které my budeme dělat něco pro Boha, pro druhé a budeme za to něco čekat, tak to je tak veliké, že se toho zbavíme snad až na smrtelné posteli. Tak proto máme mít denně před očima kříž, lásku, ve které Bůh dal všechno, abychom neodpovídali trapným způsobem, ve kterém Bohu dáme ze svého nadbytku, ale to podstatné si necháme pro sebe. Bylo by to něco, za co bychom se možná jednou hodně styděli. Tváří tvář té lásce, která přišla na svět a která se za nás obětovala.
Amen