Liturgické texty: 1. čtení: Iz 52, 7-10
2. čtení: Žid 1, 1-6
Evangelium: Jan 1, 1-18
Milí věřící, v dnešním evangeliu jsme slyšeli Janův Prolog. Evangelium Janovo je odlišné od evangelia Lukášova nebo Matoušova, ze kterých čteme a známe důvěrně příběh o narození Ježíše. Také evangelista Jan dosvědčuje ve velkolepém básnickém úvodu, zvaném Prolog, příchod Ježíše Krista. Činí tak zvláštním způsobem. Kristus přichází z věčnosti do našeho času a přijímá pozemské bytí a stává se člověkem. Tomuto tajemství můžeme naslouchat jen v meditaci a v postoji vnitřní otevřenosti pro Boží tajemství. Když oznamují evangelisté Lukáš a Matouš příchod Ježíše Krista, podávají událost formou historické zprávy. Ve vánočním příběhu se objevuje římský císař Augustus, vládce v Sýrii Quirinius nebo židovský král Herodes. U Jana je vánoční evangelium vyjádřeno duchovním či hymnickým způsobem. „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ Řeckým pojmem Logos – slovo Jan vyjadřuje tajemství Ježíšova bytí. Pro řecké stoické filozofy znamenal Logos vesmírný rozum, řád. Pro židy je slovo principem celého stvoření. Pro evangelistu Jana má Slovo osobní charakter. Je jím sám Ježíš Kristus. On je věčným Božím slovem. On byl u Boha jako Syn od věčnosti.
Jedinečné, co zde slyšíme na samém začátku Janova evangelia, je především výpověď, že toto věčné Slovo se stalo tělem. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn plný milosti a pravdy.“ Slovo se stalo tělem, něčím viditelným, hmatatelným. V Betlémském dítěti narozeném uprostřed noci, zabaleném v plenkách a položeném do jeslí vstoupilo věčné do časného, Boží do lidského, nebeské do pozemského, neviditelné do viditelného, slavné do prostého, mocné do slabého. V konkrétním člověku Ježíšovi se plně zjevuje Boží moc, sláva, pravda a milost.
Bůh častokrát dával poznávat sebe a svou vůli svým zjevováním ve starozákonní době. A nyní dal poznat sám sebe v plnosti. V Ježíšovi je možné poznat Stvořitele. V Synovi se zjevuje Otec. Ale lidé nejsou schopni Boha vidět. „Svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Svět a lidé nepoznávají Boha, svého Stvořitele. Když přichází, aby se jim dal plně poznat, nepoznávají ho a odmítnou ho. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Zde je narážka na nepřijetí Ježíše tehdejšími vůdci židovského národa, ale znamená i odmítání lidmi jako takové. Už ve vánočním příběhu je toto odmítnutí patrné. Narodil se ve stáji, „protože se pro něho nenašlo místo pod střechou.“ Musel se svými rodiči uprchnout před králem Herodem do Egypta. A později bylo odmítnutí Ježíše jeho vlastním lidem i pohanským světem dovršeno křížem. Betlémské nemluvně, vánoční idyla, to ještě snad ano. Ale Ježíš jako autorita našeho života je pro mnohé nepřijatelný a nadbytečný.    
Mohlo by se zdát, že jeho příchod nebyl příliš úspěšný. Od jeho narození uplynulo již 2 000 let. Svět a lidé si žijí po svém. V Prologu Janova evangelia je řečeno, že bude přijat. Přes nepochopení, přehlížení, místo na okraji, byli, jsou a budou ti, kteří ho přijímají. Na ty, kteří ho přijímají, se vztahuje zvláštní výsada. „Těm, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ Jsou Božími dětmi. Bůh je jejich Otec a miluje je jako své vlastní děti. Takovými Božími dětmi, kteří jako první Krista přijali, byli pastýři z betlémské krajiny. Měli prostou důvěru a čisté srdce.
Křesťanské Vánoce jsou dobou velikého tajemství, kdy Bůh je zvláštním způsobem nám lidem velmi blízko. Tak blízko, jak o tom vypovídá Janovo evangelium: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Je to doba, kdy máme možnost prohloubit a obnovit svou důvěru k Bohu a lásku k lidem. Ať stopa čistého lidství Betlémského dítěte zůstává natrvalo také v nás.
Amen.