Liturgické texty: 1. čtení: Zach 12, 10-11
2. čtení: Gal 3, 26-29
Evangelium: Lk 9, 18-24
Dnešní poměrně známý úryvek evangelia začíná zajímavou větou, kterou má jen evangelista Lukáš a ta věta zní: Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, tak otázal se jich. Člověk si říká: Pane Ježíši, jak asi vypadala ta tvoje modlitba, které jsi vyhradil tolik nocí ve svém životě, co bylo předmětem tvého důvěrného rozhovoru s Otcem, když pak přijdeš mezi své učedníky a zeptáš se, za koho mě lidé pokládají? Copak to Pán Ježíš nevěděl? Byl zvědaví? Asi těžko, stejně těžko byl asi ješitný jako my, že se někdy zajímáme o to, co ti druzí o nás říkají a jestli to, co jsme řekli, nebo udělali, bylo dobře a jestli to přijali. Jestli nás někdo nepomlouvá, nebo nekritizuje. A vlastně si tím trochu ubližujeme, protože nám to komplikuje vztah k druhým lidem. Ale tohle Pánu Ježíši určitě nebylo zapotřebí, tak proč on se ptá těch učedníků, za koho mě pokládají lidé? Tak proč to dělá? Protože on dobře věděl, že ty názory dolehly k uším jeho učedníků a oni jsou ovlivněni stejně jako my tím, co si lidé myslí, a že je to důležité. Kdyby věděli a kdybychom i my věděli, že vůbec není důležité to, co se říká kolem nás, o čem se píše a mluví ve sdělovacích prostředcích, protože jediné co je důležité, tak to, o čem Ježíš rozmlouval s Otcem a o čem oni neměli ani páru. On potřeboval dostat se do toho dialogu s nimi, aby se přiznali na co myslí, čeho jsou plni. A tak jeden přes druhého začnou odpovídat: jedni za Jana Křtitele, že vstal z mrtvých, jiní za Eliáše, že vstal jeden z dávných proroků. A Pán Ježíš tu otázku ještě posune: za koho mě pokládáte vy. Samozřejmě, že v srdcích učedníků se tvořil vztah s Ježíšem a utvářel se, ale možná si nikdy sami pro sebe neřekli, kdo vlastně ten Ježíš tedy je. Je to jedna z nejdůležitějších otázek, které Pán položil učedníkům a které pokládá každému z nás, protože vyjasnění si vztahu mezi mnou a Kristem ovlivňuje celý můj život. Víc než cokoliv ostatní a není důležité, co o mě říkají druzí, ale to v jakém vnitřním postoji jsem já vůči Pánu Ježíši. A Petr se ujme slova, tak jako už mnohokrát a řekne: „ty jsi Mesiáš.“ No to je veliká věc. Jestli už v té chvíli bylo Petrovi zjeveno, že Pán je Mesiáš, tak to není málo. Ale pro Pána asi v té chvíli nebylo tak důležité, že učedníci postupně přijmou, že je zachránce a vůbec ne to, co říkají druzí. Ale jemu muselo být jasné, že to utrpení, o kterém mluvil pravděpodobně se svým Otcem v té noční modlitbě, ta cesta kříže, kterou měl před sebou, že se bude úzce dotýkat těch učedníků. A Ježíš, když se ty celé noci modlil, tak neprosil jenom za to, aby dokázal tu Otcovu vůli přijmout, jistě to pro něho nebylo jednoduché, to vidíme s Getseman, ale on věděl, že daleko složitější to bude pro ty učedníky, pro které přijmout, že je to Mesiáš, který trpí, tak to nebude snadné. A tak Pán jakoby postupně ty učedníky připravuje na ten zlomoví okamžik, kdy budou konfrontováni s tím, že ten kterého tolik milují a milovali je na tom kříži, tak bezmocný a co teď chudáci oni sami. A víte, že jeden z největších problémů našeho života, když dojde na lámání chleby a my zakoušíme, že náš Bůh je v uvozovkách „bezmocný“. Že ho o něco prosíme a on nic nedělá. Že trpíme a on se nás neujme. Že druzí lidé trpí a umírají a my prosíme a ono se nic neděje. A tohle jsou ty důležité momenty, které Ježíš měl na mysli mnohokrát v těch svých modlitbách, protože to přijetí Ježíše a jeho cesty včetně kříže a jeho utrpení je klíč k pravé moudrosti a k pochopení celého našeho života. Jak se asi Ježíšovi chvělo srdce, když ty věci říkal a říkal si: „hoši zlatí, budete mě mít rádi, i když nebudu dělat zázraky. Budete mě mít rádi, i když nesestoupím s kříže, i když neotevřu svá ústa. Budete mě milovat a zůstanete mě věrni?“ Nemohli v té chvíli pochopit, ale jistě to bylo pro ně důležité slovo, jinak by to Pán neříkal. A nám je hned jasnější, proč Ježíš, když mluví o svém utrpení, tak se obrátí a říká: „ kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den, co den bere svůj kříž a následuje mě, neboť, kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“ Že totiž to propojení mezi ním a námi je bližší, než si uvědomujeme. Není možné, aby náš Pán byl Bohem trpícím, a my jsme si v tomto světě jenom tak vykračovali od jednoho úspěchu k druhému. Od jednoho vítězství k většímu vítězství, od jednoho štěstí k tomu štěstí největšímu a v největší blaženosti byli přeneseni do nebeského království. Není to možné, protože utrpení je důsledek hříchu. A Ježíš vzal na sebe náš hřích i naše nemoci a naše bolesti, ale současné nás zve, abychom v tomto světě šli tou jeho cestou. Proč? Ne proto, že Bůh miluje utrpení, ale protože nikdo nemá větší lásky, než ten, kdo položí svůj život za své přátele. A ta láska v Kristu se projevila. Je to projev jeho lásky a nebylo by plné jeho evangelium, jak to učí apoštol Pavel, kdybychom do centra nestavěli Krista ukřižovaného. Je to vlastně takový zlomový moment, jestli jsme křesťané, Kristovi, nebo ne. Ale ten projev Ježíšovi lásky čeká na odpověď. Jestli my na tu Kristovu lásku která se zcela vydala ochotně odpovědět, že my se také dáme. Protože zříci se sebe, není nic jiného než vyhlásit boj svému egoismu. Když denně beru svůj kříž, to neznamená, že mám rýmu s nachlazením. Ale je to stávat se darem pro Boha a pro druhé. Abych na prvním místě ve svém životě nedával sebe, ale jeho. A on nám může dát tu schopnost, zříci se sebe. A pak se také moje cesta může stát cestou lásky. A věřme, že ta láska, která je silnější než smrt, je také větší, než veškeré utrpení na tomto světě. To, co Ježíše drželo na kříži, to byla jeho láska k Otci a láska k nám. A to co nám může dát obstát ve všech životních zkouškách a neuhnout s té cesty následování a zůstat věrni Bohu je, že porosteme ve vztahu ke Kristu. A když ho budeme skutečně milovat, tak nakonec přijmeme i to, že ta cesta není vždy snadná. Nakonec víme, že když má někdo někoho opravdu rád, tak chce s ním být, ať trpí, nebo je šťastný. Chce mu pomoci, i když ho to něco stojí. Ale bez lásky se nedonutí ani k nejmenším skutkům sebezáporu, nebo nějakého skutku dobročinnosti. Možná jednou, dvakrát, ale jeho život bude mít úplně jiný směr. Ale my chceme, aby náš život byl životem s Kristem a životem následování. Kdo chce žít, pojď za mnou. Zahleďme se tedy na tu lásku, která se darovala do krajnosti, a odpovězme na ni, protože to je jediný klíč, abychom dokázali zvládnout svůj život. Zkusme Pána o této mši poprosit o tu pravou moudrost, abychom se příliš nezajímali o to, co říká svět kolem a co říká svět o nás, ale abychom v pohledu do jeho tváře a plné lásky a utrpení dokázali jít tou cestou sebe vydání lásky, která se dává, protože jedině tak dojdeme k trvalému štěstí, ke kterému nás Bůh povolal.
Amen