Liturgické texty: 1. čtení: Sk 5, 12-16
2. čtení: Zj 1, 9-11a. 12-13. 17-19
Evangelium: Jan 20, 19-31
První, čeho si můžeme všimnout na dnešním evangeliu je skutečnost, že učedníci ze strachu před židy seděli za zavřenými dveřmi. Strach lidi rozděluje, každý je zavřený do sebe, i když třeba sedí spolu. Strach brání, aby se jeden otevřel druhému. To také asi ze svého života dobře známe. A do této situace přichází Ježíš zavřenými dveřmi, protože žádná překážka nemůže Ježíši zabránit, aby přišel. A stanul mezi nimi a řekl: „pokoj Vám.“ Nevyčítá jim, chlapi, co to mělo znamenat, že pod křížem s mojí matkou stál jediný Jan. A ty Petře, ty ses tak holedbal, a když přišlo na věc, tak jsi mě zapřel. Pán není ten, kdo nám chce vyčítat, ale ten kdo touží po srdci každého z nás. A když se před ním zavíráme, tak on dokáže projít i zavřenými dveřmi, aby otevřel bránu do našeho srdce, to je Bůh. Pouze my si často myslíme, s tím člověkem to už nemá cenu, tolikrát mě zklamal a o kostel ani nezavadí, ale i toho chce Bůh zachránit. Je to stejné, jako v dnešním evangeliu. Učedníci jsou slabí, nevěří ženám, ani Marii Magdalské, a to i přesto, že s Pánem chodili tři roky a on jim několikrát vysvětloval, že se to musí stát právě tak. Tak co dělají učedníci? Ze strachu sedí za zavřenými dveřmi, a když Pán přichází, tak není ten, co jim to vyčítá, ale ten který jim nabízí sám sebe. On si je totiž vybral, stejně tak, jak každý z nás byl vybrán křtem, a to se všemi svými slabostmi a nedokonalostmi. Bůh nás miluje takové, jací jsme, se všemi těmi slabostmi, které máme a nejen to. Když totiž učednici viděli Pána, tak se zaradovali a Pán jim řekl. „Jako Otec poslal mě, tak já posílám Vás. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ a vdechl na ně svého Ducha. To je síla, a je zajímavé, že první dar Ducha svatého je právě odpuštění, a k tomu je vyzván každý z nás z mocí svého vlastního křtu. Je to jako s tím vdechnutím. Skrze křest, který nám byl vdechnut, jsme přijali milost Ducha svatého, ale každý z nás asi dobře ví, že člověk nemůže jen vdechnout, ale také vydechnout, neboli nemůže jen přijmout, ale musí také dát. Tedy je důležité odpuštění nejen přijímat, ale i dávat. Samozřejmě odpuštění člověk dostává skrze svátost smíření, ale aby toto odpuštění nebylo jen formální, je třeba jej praktikovat ve svém osobním životě, protože ten, který není schopen odpouštět, není schopen přijmout ani odpuštění sám pro sebe, a to je problém. Někdy jsme špatně pochopili, že lidé vyznají hřích, ale už nevnímají, že hřích má také následky. Přijímají tzv. laciné odpuštění a na druhé straně jsou lidé, co ty následky řeší donekonečna. A řeší je jen vlastními silami. My totiž sami ze sebe nejsme schopni si odpustit, ani vyřešit následky hříchu, to všechno musí Bůh, ale musíme o to prosit. A pak nám Bůh ukáže, co máme dělat, aby mohl zhojit ty naše vztahy, aby se to všechno mohlo proměnit. A je zajímavé, jak to naše vlastní jednání s druhými nás usvědčuje, jestli jsme přijali od Boha odpuštění a jestli mu věříme, protože se stejně tak chováme k druhým.
A pak je tam ten nádherný okamžik s tím Tomášem. Tomáš nebyl s nimi, když Ježíš přišel. My nevíme, proč tam nebyl, my víme, že Ježíše miloval a hodně ho miloval, že byl ochoten za něho položit život. Možná to byl takový chlap, který neměl strach jako oni. Možná měl ještě větší bolest, že nedokázal mezi ně ani jít. V každém případě byl jiný a Pán ho v té jinakosti akceptoval. A pro nás je důležité, že tam nebyl, protože by nám chyběla jedna důležitá scéna z našeho života. A chybělo by nám jedno z těch nejkrásnějších vyznání, které zaznělo z jeho úst. Vidíme, že Tomáš byl osamělý, člověk se může cítit sám z těch zklamání a opuštěností, ale Bůh řekl, není dobře, aby byl člověk sám. My máme sdílet bolest i radost. Nikdo nemá být na své prožitky sám. Samozřejmě na prvním místě má být on, ale on nám dává také lidské vztahy, abychom tím putováním nešli sami. A teď nastává ten zvláštní dialog, dokud neuvidím, tak neuvěřím, který vyrůstá z té bolesti. My se někdy divíme, jak lidé jsou zatvrzelí, ale člověk je zatvrzelý, když prožil něco těžkého a my se musíme dostat pod ta slova, která říká: „Dokud neuvidím, dokud nevložím, dokud se nedotknu, neuvěřím.“ Víte, ono to může být znamením nevěry, ale také to může být znamením té obrovské touhy po tom hlubším společenstvím s Ježíšem. Že se prostě nespokojil s tím, co prožil, chce jít dál a nechce, aby to, co bylo na Kalvárii, bylo posledním slovem života. A potom Ježíš vyzval Tomáše, „vlož sem prst a podívej se.“ Víte, Ježíš nechtěl nikdy ztratit nikoho, ani tohohle Tomáše a v pokoře se přizpůsobuje těm jeho podmínkám. To je tak zajímavé, že Ježíš respektuje ty podmínky, které my si klademe. Proč si Ježíš nechal ty rány? Určitě si je nechal kvůli tomu Tomášovi, protože ho nechtěl ztratit. Spoustu věcí dělá pro každého z nás, ale určitě si je nechal také pro nás. A ty rány jsou symbolem otevřené nebeské brány pro každého z nás. Nebeská brána se již nezavírá, nikdy. Nebuď už nevěřící, věřícím se totiž člověk stává. A teď zazní: „Pán Bůh a můj Bůh.“ To můj je nejdůležitější. Víte, každý z nás se může ocitnout v situaci, která je pro něj hrozně těžká, jak ten Tomáš. Situaci, kterou si nemůže vysvětlit a kdy všechno se postaví proti němu a teď ho to tak pokouší, aby Bohu přestal věřit. Ale vždy, když se ten náš rozum rozchází s důvěrou v Pána, vždy je tam prostor. Prostor, abychom ze srdce projevili svoji lásku k němu. V té chvíli, kdy už si rozumem nevíme rady, tak pořád můžeme říci: „miluji Tě.“ A ta láska nás pronese, posune nás dál, proto je tak důležité, aby mezi námi a Ježíšem bylo pouto lásky. Protože on tu lásku má stále k nám, i když ho opouštíme a zrazujeme. Je to důležité, aby ten, který je Pánem nebe a země byl můj Pán. Který chce být přítelem všech, aby byl můj přítel. Ten, který nás miluje, aby byl můj milý. A v tomto náležení Boží lásky se může uskutečnit Boží plán s každým z nás a taky se mnou.
A za to Ti Pane, děkujme a o tu milost prosme, abys Ty byl můj a já Tvůj a abychom z milostí Ducha svatého to dokázali předávat dál.

Amen