Liturgické texty: 1. čtení: Sof 3, 14-18a.
2. čtení: Flp 4, 4-7
Evangelium: Lk 3, 10-18
Co máme dělat, ptali se tehdy lidé Jana Křtitele, když k němu vycházeli k jordánským břehům, aby z jeho rukou přijali křest jako potvrzení svého obrácení. Co máme dělat, ptáme se i dnes, poněvadž si uvědomujeme, že není na světě nic složitějšího, než po všech stránkách dobře prožít svůj život. Na všechno se totiž připravujeme, na všechno jsme vymysleli spoustu škol, jen to jediné šlo jaksi stranou: život. A tak pozorujeme, že nejenom my sami jsme mnohé nezvládli, ale i veliké množství lidí okolo nás svůj život promarnilo. A ne schválně: prostě přiznejme si, že vlastně neumíme žít. A je úplně lhostejné, jestli jsme katolíci, evangelíci, muslimové, či ateisté. Prostě nevíme jak skutečně žít, nemáme na to žádné školy, jsme do toho života vrženi rovnou po hlavě a tak se plácáme, jak to jde.
Kam tedy máme jít, chceme-li se naučit žít? Do kostela přece, odpoví asi každý z nás, věřících katolíků, aniž by zapochyboval o správnosti své odpovědi. Ano, do kostela. Ale ruku na srdce: naučí nás v kostele žít? No v kostele nejspíš ne, ale možná tím ani tak nemyslíme kostel s panem farářem, který to možná neumí ani sám, jako spíš tím myslíme Pána Ježíše. Ano: to je ta jediná správná odpověď, resp. to je ten jediný správný směr, kterým bychom se na své pouti životem měli vydat. Je tu skutečně někdo, kdo má na naše všetečné otázky připravenu odpověď; ne nějakou lacinou a povrchní, jako máme my, lidé, ale odpověď skutečně vyčerpávající, beroucí v potaz naše lidské možnosti i okolnosti. Pán Ježíš Kristus: cožpak neodpověděl Filipovi, když po něm chtěl znát cestu, po které se mají vydat, že On sám je ta Cesta, Pravda i Život?
Co máme dělat, ptáme se tedy i my tady a teď, uprostřed svých běžných životů, uprostřed každodenních starostí a snad i radostí.
Celkem třikrát kladou lidé v Lukášově podání tuto otázku a pokaždé na ni dostávají stejnou odpověď: Obraťte se. A Jan hned udiveným zástupům vysvětluje, jak má toto „obrácení se“ v praktickém životě vypadat: Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné, a kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně! A hned se ozývají konkrétní skupiny: vojáci, žoldáci, celníci, a všichni chtějí konkrétní návod k životu. A ten návod je kupodivu pokaždé stejný: ne výzva k nějakým radikálním změnám a heroickým činům, ale k poctivému a každodennímu plnění svých povinností.
Všimněme si ale ještě jedné důležité věci: když člověk začne žít podle tohoto „Janova“ návodu, dříve či později začne být „plný očekávání“ a uvažovat o Mesiáši. Tak jako Janovi posluchači, kteří byli na pochybách, zda-li Jan není už tím dávno slíbeným Mesiášem. Jan toto ztotožnění své osoby s Mesiášem kategoricky odmítá, třikrát zdůrazňuje propastný rozdíl mezi jím a Mesiášem, jemuž není hoden posloužit ani otrockou službou rozvázání řemínků, nicméně pokračuje v hlásání radostné zvěsti. Ještě to není evangelium v plném slova smyslu, tomu by ostatně Janovi posluchači jen stěží porozuměli, ale je to zvěst, která k evangeliu jednoznačně směřuje. Je to výzva i do našeho života a do našeho adventního snažení! Skutečné evangelium totiž bude hlásat až sám Pán Ježíš, pravý Mesiáš, na jeho předchůdci je, aby připravoval cestu Pánu. A totéž se přece chce i od nás!
Už víme, co máme dělat: půjdeme s Kristem, protože On je jediný, kdo našemu životu může dát správný směr. A půjdeme s radostí, poněvadž ten, kdo poznal Krista, už nemá důvod ke smutku. A půjdeme s jistotou, neboť Hospodin, náš Bůh, je přece uprostřed nás!
Amen