Liturgické texty: 1. čtení: Sk 6, 8-10; 7, 54-60
Evangelium: Mt 10, 17-22
Tak si představ, včera za mnou přišel šéf a měl zase svůj den, tak jsem jej utřel, že na to dlouho nezapomene. Alespoň bude chvíli klid, jestli se chce do někoho navážet, tak do mě tedy ne. Prosím Vás, dávejte pozor, nevidíte, že tady stojím, no to jsou lidi, oni by ho úplně zašláply. No dobře mě se nic nestalo, ale příště si dávejte pozor. Vždyť to je hrozný, člověk je tady pořád takto utiskován. A tohle jsem nikdy neřekl, takto mluvíš jedině ty! Tak takhle reagujeme, když někdo proti nám něco má, něco nám říká, někde nás utiskuje, žaluje. Nelíbí se nám to. Každého z nás se to tak trošku dotýká, když nám lidé křivdí. Více méně je to proto, že myslíme především sami na sebe. Jsme na sebe hodně citliví, mám v sobě to svoje já. A když někdy toužíme po tom, abychom mohli vydat svědectví pro Pána, a k příležitosti takového Štěpána si říkáme: no bylo by to krásné, kdyby mě někdo ubližoval, tak se za ty nepřátele ještě modlit, tak zapomínáme, že to začíná při těch nejobyčejnějších denních trapasech, situací kdy někdo napadne to naše samolibé já. Církev nám předkládá Štěpána právě do okruhů vánočních svátků, abychom nezapomněli, že přijmout Ježíšovu spásu a dát mu svůj život, to že není záležitost romantického zpívání. To je otázka života a smrti. Dát Pánu svůj život to je vyhlásit boj svému sobectví, rozhodně se začít stavět na Boží stranu, začít mít rád. Mít rád to ovšem znamená, mít rád Boha a mít rád bližního. Jsou jenom dvě lásky: buď to láska, kterou přehnaně milujeme sebe a té se říká sobectví, anebo pak láska, která na sebe zapomíná, a té Písmo říká láska. Co všechno předcházelo tomu životnímu svědectví sv. Štěpána, nevíme. Jedno víme, že to co prožil a o čem nám Lukáš tak barvitě podal svědectví je nadlidské síly každého z nás, protože ten předpoklad který nám chybí je právě schopnost zapomenout sám na sebe. Člověk všechno co dělá, může dělat z lásky, anebo ze sobectví. Ty nejprostší i ty nejvznešenější věci. To nedorozumění začalo také velice jednoduše. Štěpán kázal: kázal, protože chtěl, aby uvěřili v Ježíše Krista a oni se s ním začali přít. Byli to nějací židé s propuštěnců ze synagogy. Vzepřeli se mu a nebyli schopni přijmout, co Duch svatý skrze Štěpána jim říkal, a tak se přeli. To už jsme zažili také mockrát, že se s námi někdo přel. Ten Štěpán se ovšem přel proto, že mu na nich záleželo a chtěl, aby uvěřili. My se většinou přeme proto, abychom druhým dokázali, že nemají pravdu. A že tohle si přece nemůžou dovolit. A pak přišlo na to, že Štěpán zmlkl. Viděl, že řečí jim nedomluví a oni z nenávistí skřípali zuby a vytáhli ho ven a táhli ho za město, aby ho ukamenovali. To jsou chvíle, kdy člověk má mlčet. My také dokážeme mlčet i v nedorozumění s druhými, ale častokrát mlčíme, abychom druhým dokázali dát svojí převahu, aby mu to došlo, aby si uvědomil, že jsem lepší než on. A takové mlčení spásu nepřináší. A to vrcholné z toho svědectví Štěpánova je jeho modlitba. Pane, nepřičítej jim tento hřích. Nám hříšným lidem dělá velké potíže se vůbec modlit za své nepřátele, natož když teď mě něčím naštval, tak teď se za něj zrovna budu modlit! Když jsem plný toho a když už se modlím, tak říkávám většinou: Pane, tak mu to dej poznat, dej mu to pocítit, ať zjistí, že dělal chybu, ale to není Štěpánova modlitba, to je modlitba plná nezištnosti a skutečné lásky. Bože, zachraň ty lidi, kteří nevědí, co činí. A tak se mohlo stát, že Štěpán, který byl plný milosti, moudrosti, ducha a plný víry, že dokázal i v těch nejtěžších chvílích života nemyslet na sebe. A to já nedovedu. To nedovedu a přesvědčím se o tom velmi jednoduše, právě těmi konkrétními událostmi z mého života. Na těch poznám, oč mě vlastně v životě jde, jestli mě jde o Boha a o spásu, kteří stojí kolem mě, anebo jestli mě jde o mě samotného. O většinou i ti, kdo se vydávají za tzv. dobré křesťany, tak častokrát v důsledku myslí na sebe. Není to jednoduché vyjít cestou Ježíšovi lásky do života. Vyžaduje to každodenní úsilí o to, zřekni se sám sebe. Protože mám-li žít pro druhé, tak to dokáži jenom z ducha Božího. Ten Štěpán byl plný Ducha svatého, to znamená, že nebyl plný ducha sebe. A já se divím, když jsem plný myšlenek, zájmů, řečí, plný sebe a co se děje kolem mne, že najednou, když se mě někdo dotkne, tak já nezvládnu. Daleko máme ke svědectví těchto velikánů a je potřeba začít krůček za krůčkem. Vědět, že je to jediná cesta, jak dostát tomu Betlémskému pozvání, dítěte, které v takové prosté situaci přišlo na svět, aby nás učilo, co to je mít rád.
A tak Tě Pane, prosíme o toho Ducha, který přináší lásku, který učí člověka umírat, abychom jednou se naučili tomu, co jednou apoštol Pavel, kterému Štěpán vyprosil obrácení, napsal, že ta pravá láska nepočítá křivdy, že na sebe zapomíná, že nemyslí jen a jen na sebe, že žije pro druhé. Pane, nauč nás této lásce a dej nám trpělivost, abychom měli, trpělivost sami se sebou i s těmi druhými, i když nám to půjde tak pomalu, jenom krůček za krůčkem.
Amen