Liturgické texty: 1. čtení: Sir 24, 1-4, 12-16
2. čtení: Ef 1, 3-6. 15-18
Evangelium: Jan 1, 1-18
Pojďme znovu do Betléma podívat se tam na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil. Těmito slovy se povzbuzovali pastýři mezi sebou a my každý rok nejenže stavíme tzv. betlém, tedy znovu chceme zpřítomnit a zobrazit tu slavnost narození Páně, ale k Betlému přicházíme, abychom se tam poklonili a abychom společně jako ti pastýři znovu skrze to co slyšíme a vidíme, abychom se otevřeli tajemství, které nás přesahuje. Je krásné, že na počátku bylo Slovo, tak to Jan napíše hned v úvodu svého evangelia a to Slovo zaznělo také k těm pastýřům, to Slovo zaznělo k Panně Marii, to Slovo bylo tou hybnou silou, která dala do pohybu dějiny naší spásy. A to Slovo zní k uším každého, kdo chce slyšet. To Slovo, které může pohnout člověka z místa. Slovo, kterému když se otevřeme a dáme mu ochotu poslušnosti, tak může náš život proměnit. Pastýři se otevřeli a dali se na cestu. Jenomže ta cesta pro každého z nás, kdyby zůstal sám, je příliš těžká. Cesta víry není pro jednotlivce, jediný kdo šel v temnotě víry, byla Panna Maria a nakonec i té dal Pán sv. Josefa, aby při ní stál a byl jí oporou. A proto ti pastýři mezi sebou si řeknou: pojďme, podívejme se, jakoby se povzbuzovali navzájem. Je to normální, že na té cestě víry potřebujeme někoho, s kým sdílíme, to co prožíváme. Co se nás dotýká, jak tomu rozumíme, co to s námi dělá, protože všechny ty věci, které souvisí s tou naší vírou, jsou opravdu něčím, co nás přesahuje. My si můžeme zvyknout na figurky v Betlémě, ale není možné si zvyknout na to, že Slovo se stalo tělem, že Bůh vzal na sebe náš lidský úděl. Tělo jako máme my, že se Bůh stal člověkem, abychom my byli zbožštěni. Že se polidštil, že vstoupil do těch našich životních příběhů a že je přítomný všude, kde jsou lidé. Byl přítomný v té stáji a je přítomný v každém srdci a v každém domě na každém místě. Ale uvidí ho jenom ten, kdo přijme Slovo a kdo se tomu Slovu podřídí, kdo si nechá do svého života mluvit. Kdo neučiní sám sebe středem svého života, ale kdo přijme Boha jako toho, kdo nám do života může mluvit. To Janovo na počátku bylo Slovo, to je princip života, života každého z nás. My jsme tady proto, že nás Bůh povolal svým Slovem a svojí láskou k bytí, protože nás zve a stále znovu volá, protože nám otevírá nekonečnou budoucnost.
A to Slovo se stalo tělem, stalo se dítětem. Stalo se nepatrným, kterého bychom mohli v každodenní životní situaci přehlédnout. Kdo si nedávno říkal, že lidé dnes nenaslouchají dětem a nutí je, aby byli předčasně dospělými místo toho, aby naslouchali dětským srdcím a sami se dětmi stali. Že nežijeme v době dětí, ale v době dospělých. Předčasně dospělých a špatně dospělých. A ten člověk si kladl otázku, co takovému člověku v dnešní době může říci příběh, jehož centru je malé dítě. Proto je tak důležité, abychom znovu a znovu přicházeli do Betléma, dívali se na úžas nezkažených dětí a ve svém vlastním srdci objevili to dítě, které je ještě schopné žasnout, které nepovažuje věci vánoc za něco samozřejmého za něco, co víme a známe, aby se i v našem srdci objevila ta radost s Boha a jako pastýři, kteří se s tou chválou na rtech vraceli domů i my se stali lidmi, kteří s toho úžasu nad Boží dobrotou promění celý svůj život, v tu chválu trojjediného Boha. My bychom z tohoto pohledu místo na počátku bylo Slovo, mohli říci, na počátku bylo dítě. Bůh, který vzal na sebe podobu dítěte, bezbranného, čistého, krásného a taky křehkého. Velikost pastýřů je, že když viděli to dítě, tak uvěřili, že je v něm Bůh. My máme oči, ale ty oči se kolikrát dívají a nevidí. Prosme Pána, abychom když společně sdílíme víru, tak až uvidíme malou figurku, nebo malé dítě, abychom uvěřili a dali průchod té vděčnosti a chvále našich srdcí, protože tajemství vánoc nebude dovršené, dokud se my sami nestaneme dětmi plné Boha.
Amen