Liturgické texty: 1. čtení: Nm 6, 22-27
2. čtení: Gal 4, 4-7
Evangelium: Lk 2, 16-21
Dnes na nový rok slavíme slavnost Matky Boží, Panny Marie. Snad mě Matka Boží promine, že se dnes v promluvě nebudu věnovat jejímu svátku, ale povinnostmi křesťana obecně. Při svatém křtu jsme se všichni stali dětmi Božími a Marie je naší matkou takže patříme do rodiny církve. Stejně jako v každé rodině má každý člen svoje práva, tak má i svoje povinnosti. Když připravuji snoubence na svatbu, tak téměř vždy už v první přípravě říkám, že láska se nejvíce projevuje skrze povinnost. To se nám může zdát poněkud divné, ale je to tak. Představte si normální rodinu, je v ní otec, matka a děti a každý člen rodiny má svoje úkoly. A to je velmi důležité, protože v každé rodině je mnoho práce a každý člen musí vykonat něco, aby rodina fungovala. A přestavte si, že někdo si řekne, že do toho společného přispívat nebude. Rodiče nebudou chodit do práce, děti nebudou dělat úkoly, které mají! Jak ta rodina asi bude vypadat? Asi moc dobře fungovat nebude a bude v ní velké napětí. Tedy to, že si v tom běžném životě plním povinnosti, které mám, tak tím dokazuji druhým svojí lásku. To je velmi důležité, protože bez vykonání toho nejzákladnějšího budu jen druhým na obtíž a budou trpět především vztahy k lidem, které potkávám, zvláště pak k těm nejbližším. A ono to stejně funguje i se vztahem člověka k Bohu. To, že si v náboženském životě plním povinnosti, které mám, tak tím ukazuji Bohu, že mě na něm záleží. Pochopitelně, že to není všechno, vztah je o něčem jiném, než jen plnění si svých povinností, ale to je začátek, bez kterého to vůbec nejde. Je to odrazový můstek, bez kterého se žádný vztah ani nemůže rozvíjet. Mám kamaráda, který strašlivě touží být knězem, ale než by se věnoval pořádně studiu, tak bude dělat všechno možné. Jezdí na všechna poutní místa, ve své domovské farnosti organizuje všechny možné a nemožné pobožnosti, ale to co je u něj momentálně nejdůležitější, aby dokončil školu potřebnou ke svěcení, tak to ne. A tak se v tom plácá už více než deset let a knězem asi nikdy nebude a podle mě je to dobře, protože nepochopil to základní, že pokud nejsem schopen učinit ani to základní, jak se mohu snažit o jakoukoliv nástavbu. Je to stejné jako s láskou, abych byl schopen vůbec milovat, musím v rámci svých možností plnit si povinnosti, které mám. A pak samozřejmě rozvíjet vztahy, jak k Bohu, tak k lidem.
A co je těmi nejzákladnějšími povinnostmi ve vztahu k Bohu? Tak za prvé: modlitba. Každý křesťan má povinnost se modlit ráno a večer každý den, a pokud se nemodlí, pak by se měl z toho vyznávat. Proč se vůbec modlit? Tak jako každý z nás potřebuje denně přijímat potravu, aby jeho tělesná schránka zůstala zdravá, tak se potřebuje denně modlit, aby i jeho duše zůstala zdravá a pokud se nemodlíme, potom naše duše chřadne. A že někdy se nám zdá, že ta naše modlitba je k ničemu. No a co, když jíme, také při každém jídle nezažíváme hluboký smyslný zážitek. Samozřejmě je důležité si i dobré jídlo vychutnat, ale pokud bychom dennodenně nepřijímali potravu a těšili se na to nejlepší jídlo jen jednou za týden, tak bychom tímto stravovacím návykem asi dlouho nepřežili. A podobně je to s modlitbou. Samozřejmě i u modlitby můžu prožívat hluboký mystický zážitek, ale to není to nejhlavnější proč se mám modlit. Modlitbou se moje duše především sytí a také jí ukazuji Bohu, že mě na něm záleží. V rodině je také důležitý prvek společná modlitba, protože jednotlivec zapomene a ostatní jej mohou vrátit na správnou cestu. Také když děláme něco společně, tak to utužuje naše vztahy. Další důležitou povinností křesťana je být na každé nedělní mši svaté a na mši svaté, která je 25.12. a 1.1., a pokud člověk není, tak dříve než přichází ke sv. přijímání musí jít ke svaté zpovědi. Samozřejmě jsou výjimky: kdo je nemocný, tak nemá povinnost. Týká se to ale především starých lidí, kteří by se mohli velmi nachladit, nebo jim zdravotní důvody nedovolí, že sami nemůžou přijít do kostela a nemá je tam ani kdo dovést, nebo nevyjdou schody, které tady máme. Rozhodně tato povinnost neodpadá těm, kdo to den předtím přehnali s jídlem a pitím a v neděli po ránu je jim špatně. Možná si někdo řekne, přece když půjdu do lesa, nebo do přírody, potom můžu mít větší duchovní zážitek, než když půjdu do kostela. Osobně tímto způsobem můžu mít větší duchovní zážitek, ale nikdy nikde jinde nebude zpřítomněn Kristus tak reálně v našem světě, jako v eucharistii. Navíc je to stejné, jako když mám pracovní povinnost, nebo jsem dal slib, že někam přijdu a pak se na to vykašlu. Představte si, že si s někým domluvíte rande a pak aniž se omluvíte, tak na to rande nepřijdete. Jaký to asi bude mít dopad na vztah s tím druhým. A podobně se nám nabízí Kristus ve svém Slově i ve svém Těle a my jeho pozvání ignorujeme. Dále, když už jsme na mši svaté, tak je pochopitelné, že pokud nejsem v těžkém hříchu, že jdu ke svatému přijímání, protože to je dokonalým pokrmem pro naši duši. Jak jsme citlivý ke svému tělu, jak se staráme, aby nehladovělo a že nám hladoví naše duše, tak to je nám jedno. Stejně tak, pokud jsem si vědom, že mám nějaký těžký hřích, potom je jasné, že jdu co nejdříve ke svátosti smíření. Představte si, že máte šaty zcela od bláta, taky v nich nebudete chodit ještě měsíc, ale co nejdříve je vyměníte a očistíte. A přitom, když máme zablácenou svou duši, tak klidně v tom stavu vydržíme i několik měsíců, ne-li let.
Florentský koncil doslova říká: kdo se denně nemodlí a nechodí pravidelně každou neděli na mši svatou, podobá se tomu, kdo upadl do klinické duchovní smrti. Je z něj vlastně chodící mrtvola.
A tak tě Pane, prosíme, nauč nás skrze povinnosti, které se snažíme plnit dorůstat do vztahu lásky k Tobě.
Amen