Liturgické texty: 1. čtení: Iz 40,1-5. 9-11
2. čtení: Tit 2, 11-14; 3, 4-7
Evangelium: Lk 3, 15-16.21-22
K tomu dnešnímu evangeliu Vám chci dnes povědět jeden příběh. Helena Kellerová ztratila v jednom a půl roce zrak a sluch. Byla tedy hluchá, němá a slepá. Jak se z tohoto ubohého dítěte, vlastně zaživa pohřbeného, mohla stát velká, světu otevřená žena? Helena Kellerová vypráví: Když mi bylo šest let, má touha dorozumět se neustále rostla. Protože jsem nebyla s to prorazit zeď mlčení kolem sebe, často jsem propadala zuřivosti. Bylo to, jako by mě držely neviditelné ruce a já jsem dělala zoufalé pokusy, abych se osvobodila. Většinou končily tyto výbuchy hněvu naprostým vyčerpáním a útěkem do matčiny náruče.
Moji rodiče byli hluboce zarmouceni a zcela bezradní. Po dlouhém hledání však našli řešení. Nejdůležitější den v mém životě byl ten, kdy ke mně přišla moje učitelka, slečna Sullivanová. Bylo to 3. dubna 1887, tři měsíce před mými sedmými narozeninami.
Ráno po svém příjezdu mě slečna Sullivanová zavedla do pokoje a dala mi malou panenku. Když jsem si s ní chvilku hrála, hláskovala slečna Sullivanová pomalu slovo d-o-1-1 (panenka) do dlaně mé ruky. Tato prstová hra mě okamžitě zaujala, že jsem ji začala napodobovat. Když se mi konečně podařilo písmena přesně napodobit, zčervenala jsem radostí a dětskou pýchou. Běžela jsem po schodech dolů k mamince, natáhla jsem ruku a předváděla jsem jí čerstvě naučená písmenka. Tehdy jsem ještě nevěděla, že jsem hláskovala slovo, dokonce ani to, že vůbec existují slova; prostě jsem jen pohybovala prsty jako ona. Tímto způsobem jsem se naučila hláskovat množství slov. Ale teprve po několika týdnech se stal zázrak. Bylo to takto: Dohadovali jsme se právě o slovech m-u-g a w-a-t-e-r. Slečna Sullivanová se mě pokoušela naučit, že m-u-g je pohár a w-a-t-e-r je voda, ale já jsem obě slova vytrvale zaměňovala. Celá zoufalá s tím přestala. Přinesla mi klobouk a já jsem věděla, že teď půjdeme na sluníčko. Vyskočila jsem radostí a spěchala ven.
Zamířily jsme k prameni, kde voněly šeříky. Někdo nabíral vodu a moje učitelka mi přidržela ruku pod rourou. Zatímco přes mou ruku klokotala voda, hláskovala mi do druhé ruky slovo w-a-t-e-r, nejdříve pomalu, pak rychle. Stála jsem tiše a s napětím sledovala pohyb prstů. Pojednou mnou projelo jako blesk poznání – otevřelo se mi tajemství řeči: každá věc má své jméno! Věděla jsem teď, že voda je to podivuhodné, chladné cosi, co proudilo přes mou ruku. Toto živoucí slovo probudilo mou duši k životu, darovalo mi světlo, naději, radost, vysvobodilo mě z pout! Opustila jsem pramen plná touhy po vědění. Každá věc měla své jméno. Ten den jsem se naučila velké množství nových slov. Už si nevzpomínám na všechna, ale vím, že mezi nimi byla slova  mother, father, sister — slova, kterými pro mě vykvetl svět.
Helena Kellerové byla osvobozena z úzkého žaláře skrze vodu, skrze vodu, která jí proudila na ruku.
A proč Vám k dnešnímu svátku říkám právě tento příběh? Protože Ježíš v řece Jordánu vzal na sebe vše, co nás spoutává, abychom skrze vodu a jeho vykupitelskou oběť na kříži byli uzdraveni a to je myslím hlavním poselstvím dnešního svátku.
Amen