Liturgické texty: 1. čtení: Gn 15,5-12. 17-18
2. čtení: Flp 3, 17 – 4,1
Evangelium: Lk 9, 28b-36
Za mého dětství bylo, tak děti už je moc hodin, běžte se umýt, pomodlit a spát. Něco na tom bylo, protože jsme si navykly jako děti, že modlitba je tak normální součást života jako je právě umývání a spánek. Mělo to však jeden háček, že totiž když u toho děti jen zůstaly a ta modlitba je stejně tolik jako umývání a jenom tolik co spánek, tak se jim mohlo stát, že ta modlitba jim krásně zevšedněla. Stalo se z toho něco, co jsme se navykli splnit a vůbec už nám nepřišlo, že se ani neumíme modlit.
Nebude se umět modlit ten, který se nepodívá, jak se Ježíš modlil. Protože on nám dal ve všem příklad a my máme jít v jeho šlépějích, ale jak se modlil Ježíš, to poznáme jenom z evangelia a jenom tehdy, když s ním vystoupíme na horu. Pane, nauč nás modlit se, tak to říkali učedníci a my jim můžeme tak trochu závidět, že oni viděli Ježíšovu tvář, když se modlil. Ježíš vzal sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi nahoru se pomodlit. Lidi, proč to dělají, to se nemohli pomodlit doma? Co po celém dnu se namáhají ještě někam do kopce? Za chvíli bude tma, co tam budou dělat? To nejsou unaveni, že si připravili ještě takovou zbytečnou námahu? A to se celý den nemodlili, že se ještě večer musí modlit? Nebo se měli pomodlit prací! To všechno bychom asi říkali my, kdybychom se měli rozhodnout, jestli se modlit, nebo nemodlit. Ale Ježíš dobře věděl, ten který byl s Otcem celý den, ten který byl neustále bdělý, tak věděl, že je potřeba jít, opustit domov a být s Bohem sám. V tichosti a třeba v temnotě, pod hvězdným nebem. Šťastný člověk, který má v sobě tolik odvahy a víry, aby opustil teplo domova, aby opustil to místečko, kde jej všechno rozptyluje, kde ho odvádí práce, kterou ještě nevykonal, kde ho odvádí starosti, nebo hluk z vedlejší místnosti, který dokáže opustit svou postel, aby na chvíli nalezl Boha v tichu a mlčení a který kvůli tomu nelituje i vystoupit na horu. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel, to byla modlitba. To byla pravá modlitba, protože pravá modlitba člověka proměňuje, to jen my se tak modlíme, že se neměníme, protože člověk, který se stýká s Bohem, se musí změnit. A každý z nás se mění podle toho, s čím se stýká a s kým se stýká. A tím se nemění naše srdce, ale tím se mění i naše tvář. A člověk, který se stýká s Bohem, ten bude mít tvář prozářenou. A je úplně jedno, jestli po létech čas vyryje do té tváře vrásky. Ta tvář zůstane oduševnělá. Jsou tváře, které oduševnělé nikdy nebudou, protože celý život nežili s Bohem, ale s hmotou. Ti učedníci museli vystoupit na horu, aby viděli Ježíše trochu jinak, aby ho viděli očima víry, aby pro ně nebyl jen ten Ježíš, který byl dole mezi lidmi, kterého sice lidi měli rádi, ale kterému nerozuměli. A stejně tak je to s námi říká Origenes, my můžeme číst evangelium, odpředu dozadu a můžeme si myslet, že již ho léta známe, ale pokud s ním nevystoupíme na horu a neuvidíme Ježíše ve slávě, nepochopíme, protože ta slova evangelia to je ten oděv, to je Ježíšův šat. A my nepoznáme Ježíše ve slávě, pokud si nenajdeme čas být s ním. A hle, rozmlouvali s ním dva muži, byli to Mojžíš a Eliáš, zjevili se ve slávě a měli mluvit o smrti, kterou bude muset podstoupit v Jeruzalémě, Petra a jeho druhy však přemohl spánek. To je také modlitba a takovou modlitbu známe asi důvěrněji, že nám u toho klesá hlava, zavírají se oči a možná se někdy po půl hodině probudíme v nějaké divné poloze a říkáme si, co jsem to dělal, aha, modlil jsem se. Ano, to je modlitba těch, kteří se modlí a přitom srdcem nejsou u Boha. Modlitba těch, kteří se modlí ústy. Modlitba těch, které modlitba neproměňuje, modlitba nás hříšných lidí, kteří jsme si léta mysleli, že jsme se pomodlili, když jsme něco řekli. To není pravda a samozřejmě, že nás ta modlitba moc nebudila, protože jsme nevěděli, že jde o nás. Ježíš nemohl zaspat v té modlitbě, celou noc nezaspal, protože šlo o tajemství života a smrti, mluvili o tom, že bude muset trpět v Jeruzalémě a kdybychom my poznávali, co po nás chce Bůh, kdyby nám Bůh ukázal, že budeme muset trpět, co od nás očekává, anebo jaké má pro nás poslání, tak myslím, že by nás velmi rychle přešel spánek. Jenomže my jsme z modlitby udělali povinnost ve vztahu k Bohu a vůbec už ne setkání s Otcem a proměnu našich srdcí. A když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho a jakmile se od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře dobře je nám tady.“ Tak nám asi také někdy bylo dobře a tak to má být a kéž by těch chvil, kdy nám s Bohem bylo dobře bylo stále víc, to je moc důležité, aby nám někdy s Bohem bylo moc dobře. To jsou chvíle, které nás podrží, až bude těžko a jestli ti ještě s Bohem nebylo dobře, tak si na to nedal Bohu čas a příležitost, protože modlitba to je to, že se necháš Bohem především milovat, abys na tu lásku mohl odpovědět. Modlitba, to je to, že necháš Boha především mluvit, to je, že Boha necháš mlčet, to je to, že Boha necháš, aby s tebou prostě byl, a pak zažiješ štěstí při modlitbě. Mistře, dobře je nám, tady postavíme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi a evangelista k tomu říká, že nevěděl, co mluví. To jsme také my a také my při modlitbě a asi většinou na naši adresu by Bůh mohl říct, ale vždyť nevíš, co povídáš, ale o to vůbec nejde. To budeme vždy, protože neznáme Boha, ani jeho moc, neznáme svoji hříšnost, ani Boží svatost. Neznáme, co potřebujeme, ani co bychom měli chtít, jak říká apoštol Pavel, ani nevíme, oč se máme modlit. Nevíme, co mluvíme, ale o to Bohu nejde, Bohu jde o to, že jsme s ním. Když se dva lidi mají rádi, tak si také nevyčítají, že si to říkají blbě. A jsou třeba rádi, že jsou jenom spolu a že spolu i mlčí. Ta podstata je někde jinde, ne v tom, jak to řeknu. To mohu druhému říkat ódy na jeho krásu a na to, jak ho mám rád a přitom to může být velmi falešné a povrchní. A zatím, co to říkal, objevil se oblak a zahalil je, a když se ocitli v oblaku, padla na ně bázeň. I to patří k modlitbě, strach není z Boha, Boha se nebojíme. Ježíš přišel, aby nás osvobodil od strachu, protože strach to je ovoce Božího nepřítele, ale máme bázeň. Bázeň to je hluboké vědomí toho, kdo je to Bůh, že to není strejda za rohem. Bázeň to je obava, abych Boha nezarmoutil, abych žil tak, jak chce, abych dělal to, co chce, abych se neopovážil dělat něco jiného, než Bůh chce, to je bázeň. Člověk, který nemá v srdci bázeň, ten nikdy nepozná hloubku vztahu s Bohem ani hloubku modlitby. Z oblaku se ozval hlas, to je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte. I toto patří k modlitbě. Modlitba, která nekončí poslušností, modlitba, ve které nepoznám, co mám dělat, modlitba ze které nevstoupá  kolena a nejsem ochoten splnit Boží vůli, ta modlitba není modlitba k pravému Bohu, protože náš Bůh nepřichází jenom proto, aby nás těšil, aby nám s ním bylo dobře, ale i proto abychom byli proměněni, abychom věděli, jak máme jednat, tak i kvůli tomu se modlíme. A teprve tehdy až vstanu s odvahou uskutečňovat Boží vůli, tak tehdy jsem se správně modlil.
Zachovali o tom mlčení a nikomu neřekli o tom, co viděli. O tom není potřeba mluvit, není potřeba povídat o tom, co jsem prožil v modlitbě, to může být tajemství mezi mnou a Bohem a mělo by být. To, že se modlím, o tom není třeba povídat, to by na mě mělo být poznat. Ach, Pane jak jsem se to modlil, že to na mě ve čtyřiceti letech není vidět. Co jsem si o Tobě myslel, že jsem Tě chtěl odbýt, několika řečmi, několika slovíčky, které jsem se jako dítě naučil nazpaměť. Za koho jsme Tě měli a co to bylo za vztah, když jsme si na Tebe nenašli ani chvíli času. Každou obyčejnou práci, svoji únavu i spánek jsme považovali za důležitější, než jsi Ty sám. Ano tak jsem se modlil i žil, a já Tě prosím, abys nám dal v této postní době novou šanci začít úplně znova a mít odvahu dnes večer vyjít za Tebou na horu a s Tebou se modlit.
Amen