Liturgické texty: 1. čtení: Ex 12, 1-8. 11-14
2. čtení: 1 Kor 11, 23-26
Evangelium: Jan 13, 1-15
Vstupujeme do vrcholu křesťanského roku, slavíme svátky všech svátků, svátky, které jsou pro nás křesťany velmi důležité. A já bych byl rád, kdybychom do těchto svátků vstoupili, tak trochu jinak. Ne z pohledu na to, co slavíme my, ale z pohledu toho, co slaví Ježíš, protože velikost těchto svátků je v tom, že to byly největší svátky Ježíšovy, že to byly dny, kvůli kterým přišel, ve kterých se naplnila ta hodina, kterou očekával. Hodina, kterou vyhlížel, na kterou se těšil a kterou také očekával s úzkostí. Hodina, ve které se rozhodl vydat se ke slávě Otce a pro naši záchranu, vydat úplně všechno. A jak začíná dnešní úryvek evangelia, Ježíš věděl, že začíná tato hodina, kdy má přejít z tohoto světa k Otci, a protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim svou lásku až do krajnosti. Zkusme se podívat na to, co pro Ježíše ty svátky znamenaly a znamenají, protože v Bohu je stálé dnes. A slavením velikonoc my skutečně vstupujeme do večeřadla. Jdeme znovu na Kalvárii, jdeme k Ježíšovu hrobu. Ty věci jsou v Bohu stále přítomné, stejně jako je v Ježíši stále přítomné do krajnosti projevit svoji lásku a všechno to znovu podstoupit pro nás. Podívejme se na to, s jakou touhou Ježíš vyhlížel ten okamžik. Evangelisté nám na několika místech zaznamenali tuto Ježíšovu touhu: „tolik jsem si přál s vámi večeřet, jíst tohoto velikonočního beránka.“ Nebo v Matoušově evangeliu, když Pán řekne: „u tebe budu slavit velikonoční večeři.“ A právě ta dnešní slavnost je něčím, co chce Pán prožít ve veliké blízkosti ke každému z nás. Ke každému z nás se chce dnes sklonit, a prokázat mu službu lásky, i tím prastarým gestem mytím nohou. Nám to až tak moc nedochází, ale v té kultuře, ve které žil Ježíš, to byla práce otroka a ne ledasjakého otroka, nedělal to žádný z židů ani z otroků židovského původu, nesměl být nikdy nucen vykonávat tuto práci. A přišel ten, který je první z nás a ponížil se pod všechny. Z tohoto pohledu se ani nedivíme Petrovi, který nedokázal přijmout toto gesto od Pána, kterého si tolik vážil, kterého tolik miloval a nemohl mu rozumět. Stejně jako my se snažíme rozumět, když říká: teď rozumět nemůžeš, porozumíš později.
A jediná cesta je přijmout ten projev Ježíšovy pokory a lásky ke každému z nás. On se chce dnes sklonit ke každému z nás a projevit nám svou lásku. Ať už tím mytím nohou, tedy symbolem omytí našich hříchů a vracení lidské důstojnosti, které nám hřích a Boží nepřítel sebrali, když nás ponížili. On nám tu důstojnost vrací. Chce nám projevit tu lásku, že láme sám sebe jako chléb a sytí nás, protože my se potřebujeme sytit, jeho láskou a jeho dobrotou. My potřebujeme jeho světlo. My si sami nestačíme v tomto světě. Jsme v temnotě a on je světlo. Jsme lidmi zápasící se svou nenávistí, neodpuštěním, slabostí a on nám dává zakusit lásku. Tolik si přál, aby to ti učedníci mohli zakusit, a přeje si, abychom to zakusili i my. Ale to Ježíšovo přání je přání na celé velikonoce. Stejně tak dnes večer můžeme si přečíst ta slova, která říkal apoštolům v Getsemanech, kdy si přál, aby alespoň hodinu byli s ním. Je zvláštní jak je to někdy pro nás těžké, nechat všeho a s tím, který nám dal úplně všechno, sám sebe, alespoň hodinu bdít. A je to vyjádřením jeho touhy, abychom s ním byli nejen v Getsemanech, ale abychom s ním procházeli hodinu po hodině, ty události, tak jak nám je zaznamenali evangelisté. Abychom s ním prožili, celý velký pátek, až do toho okamžiku posledního výdechu, kdy nám dá úplně všechno. Velikonoce se nejen slaví, velikonoce se dějí stále znovu a velikonoce se žijí a my jsme pozváni, abychom je prožili s ním. Blízko jeho srdci, tak jako milovaný učedník při poslední večeři. Blízko jeho prožívání, a k tomu jsem vás chtěl pozvat. Abychom v těchto velikonocích nemysleli až tak na to, jak já je prožiji, ale abychom mysleli na něj, na to, co koná, co říká, na to, jak nás miluje. A otevřeli se pro ten projev jeho lásky až do krajnosti.
Amen