Liturgické texty: 1. čtení: Iz 52,13 – 53,12
2. čtení: Žid 4,14-16; 5, 7-9  
Evangelium: Jan 18, 1 – 19,42
Stojíme tváří tvář závratnému tajemství. Na jedné straně je to tajemství zla, strašného, nevysvětlitelného, tajemství bolesti a smrti. A na druhé straně tajemství nepochopitelné lásky a pokory našeho Boha, který tak miloval celý svět, že dal svého jediného Syna, aby svět byl skrze něho spasen. V evangeliu podle Jana přes všechnu tu zrůdnost, té zloby a velikosti utrpení, které Ježíš musel prožít, tak Jan představuje Pána jako vítěze. Jako vítěze, který jde vstříc své smrti, vědomě, dobrovolně, ačkoliv navenek to jeho vítězství vypadá z lidského pohledu jako úplné ztroskotání. Jako prohra a neúspěch, přesto Ježíš jde až do toho posledního vydechnutí, krok za krokem, aby dokonal svoje dílo. A v závěru těch pašijí, které jsme slyšeli, apoštol Jan napsal. Potom, co Ježíš už věděl, že je vše dokonáno řekl ještě: žízním. Po tom všem,  co odkázal Pannu Marii Janovi a Jana svěřil své matce, a věděl, že nastává závěrečný okamžik, tak  jeho předposledním slovem na kříži bylo, žízním. Slovo, do kterého Ježíš vložil veškerou touhu svého srdce. Touhu po spáse každého člověka, touhu po nás, po naší lásce. Po tom, abychom toužili po něm a po té lásce, která nám darovala úplně všechno. Žízeň po tom, aby nám mohl dát svého Ducha, a my mohli přesto, co jsme všechno prožili a prožíváme, žít život v plnosti. Ale co bylo lidskou odpovědí, na toto Ježíšovo volání, které volal celý život a naposledy jej ještě vykřikl  na kříži. Ocet, byla tam nádoba plná octa, do které namočili houbu, nabodli na yzop a přiložili mu k ústům. A zatímco víno je symbolem lásky a skutečně plného života a radosti, tak ocet je víno, které se zkazilo. A ta nádoba plná octa je pro Jana jedinečným symbolem toho světa, který je plný zloby a nenávisti. Takové nenávisti, že se zbaví svého Spasitele. A houba je symbolem každého z nás, kdo tou zlobou a hříšností světa nasál. A tak se Ježíšovi, na jeho žízeň dostává v odpověď hřích a zloba davu. A co dělá Ježíš? Evangelista říká, že přijal ocet. Pije náš život, který se zkazil, aktivně jej přijímá a ztotožňuje se s ním. Tiší svou věčnou žízeň po lásce tím, že přijímá zlo každého z nás, jako zlo svého milovaného a tím nad ním vítězí! A v té chvíli už může skutečně říci: je dokonáno. A skloní hlavu a odevzdá Ducha. Jakoby se chtěl z kříže sklonit ke každému, pro jehož vinu byl na ten kříž vyzdvižen. Jakoby se chtěl ke každému hříšnému  sklonit s tím svým posledním dechem života. A doslova v originále stojí, předal Ducha, tedy předal nám život. To poslední gesto ukřižovaného Ježíše, na jeho zemi, před jeho vzkříšením a zmrtvýchvstáním je, že nám dal svůj život. Z tohohle pohledu je možné říct, že vlastně nezemřel, jenom ten jeho život je dán nám, abychom my z tohoto života žili. My, kteří jsme ho vydali na smrt, a on nám za svou smrt dal život. My, kteří jsme ho zradili, a on nám dal věčnou lásku, který místo octu naší nevěrnosti, nám dal Ducha lásky, abychom mohli žít a mohli milovat. A tak se s důvěrou dnes postavme pod Pánův kříž, přiznejme si ten ocet, kterým jsme nasytili Božího syna a přijměme Ho. Toho, který se k nám sklání a dává nám veškerou lásku svého srdce, aby změnil celý náš život.
Amen