Liturgické texty: 1. čtení: Sk 10,34a. 37-43
2. čtení: Kol 3, 1-4
Evangelium: Jan 20, 1-9
Není pro nás úplně jednoduché vstoupit do té atmosféry tehdejšího velikonočního rána, tak jak nám to popisují evangelia. My už jsme v noci slavili, že Pán vstal z mrtvých a mnozí z nás to prostě víme od dětství. V něčem to máme jednodušší a v něčem to máme mnohem složitější, právě proto, že my víme. A může se to stát předmětem toho, co jsme nikdy nezpochybnili, ale co třeba až nemá tak velký vliv na náš život a to by bylo škoda. Nechme se trošku vtáhnout do toho děje dnešního evangelia s tou otázkou, co to vlastně znamená pro mě, že Pán Ježíš vstal, že žije a jak říká apoštol, už nad ním smrt nemá vládu. Už nikdy neumírá a my jsme vzkříšeni s ním. To jsou tak silné a krásné věci, že jak to udělat, aby ten můj život nešel vedle toho. To dnešní evangelium začíná takovou prostou věrou, že prvního dne v týdnu přišla Maria Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že kámen od hrobu je odstraněn. To ještě za tmy je taková nepatrná, ale důležitá poznámka evangelisty Jana, protože v jeho slovníku ta tma nikdy jenom neznamená, že nevyšlo ještě slunce. Tma je něco, co zahalovalo celé národy a lidstvo do té doby, než přišel Pán Ježíš. Tma je něco, co se šíří v našich srdcích a víme sami, když se nám setmí, když v srdci máme skutečnou temnotu, jak je najednou ten život hrozně těžký. Jak všechno je jiné, jak nemáme odvahu k obyčejným věcem. A ta temnota, o které mluví Jan, nebyla skutečně jen venku, ale především v srdci té Magdaleny, vždyť ji zemřel ten, který ji zachránil život. Ten, kterého tolik milovala, tak jak nikdy nikoho. Jakoby s jeho smrti začala umírat ona, tak to v životě je, když nám odejde někdo, kdo je pro nás důležitý, klíčový, koho milujeme více, než ostatní. Ona v té chvíli, když šla ráno ke hrobu, určitě neměla víru. Víru v Krista vzkříšeného, je otázkou, proč tam tedy šla, když nešla hledat vzkříšeného Krista. Já si myslím, že ani moc neuvažovala, a že to byla síla té lásky, kterou milovala Krista, která ji nenechala dospat a jak mohla, tak hned vyrazila k tomu hrobu. Jiní evangelisté udávají, že šla ještě s jinými ženami, společně nakoupily vonné látky a chtěly to tělo ještě nabalzamovat, to je takový logický důvod, ale to podstatné bylo asi někde hluboko v jejím srdci. Prostě ona chtěla s ním ještě nějakým způsobem být, s tím, který zemřel. Když našla prázdný hrob, byla vyděšená, protože očekávala hrob zapečetěný a najednou to bylo jinak. A to, co se mělo stát znamením, ji vyvedlo z míry. Ale v našem životě to tak je, že Pán Bůh nás vede cestami temnoty, přes události, které jsou úplně jinak, než my bychom chtěli. My bychom si jinak dokázali zařídit život, ale je otázka, jestli by to bylo dobře. My bychom dovedli Pánu Bohu poradit, jak to má udělat, aby nebylo tolik utrpení a bolesti, a tolik překvapivých událostí v našem životě, ale je otázka, jestli by to bylo dobře. A Pán Bůh nás tím životem vede skrze tu složitost, že je to prostě jinak. A tak ta Magdalena, která by ráno nikdy neběžela k učedníkům vyděšená a zmatená doběhla a tam jim řekla tu svoji verzi. Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili. Ji vůbec nezajímalo, kdo odvalil kámen, ji nezajímalo, jak je to možné, ona neměla toho svého Ježíše, kterého milovala. To bylo jediné poselství, co hýbalo jejím srdcem a tato láska ji vedla nakonec i k těm učedníkům. A teď se dají do pohybu ti dva, Petr a Jan. Musíme říci, že také ani jeden z nich neměl víru. A my známe ze svého života ty okamžiky, kdy se nám víry nedostává, kdy nerozumíme, co Pán Bůh dělá, kdy nevidíme na krok. A tam je důležité, abychom v srdci měli lásku, protože to, co hnalo ke hrobu tu Magdalénu, a co hnalo také toho Petra s Janem, to byla láska ke Kristu, kterou zažili. Každý z nich jinak, samozřejmě ta až vášnivá láska Magdalény se nedá srovnat s láskou Petra, ale nedá se říci, která byla větší. Ta bolest Petrova z toho zapření, kdy on si uvědomil, že ta jeho láska byla strašně povrchní, lidská, to zahanbení, co ho pak vystartovalo to velikonoční ráno, a ten Jan, o kterém čteme v těch evangeliích, že byl učedníkem, kterého Ježíš zvláštním způsobem miloval a on jistě také zvláštním způsobem na Ježíšovu lásku odpovídal. Každého z nich, kteří tu lásku nějak žili, vedla k tomu hrobu, i když ani jeden z nich neměli tu víru, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. Pak poté, co Petr se naklonil dovnitř, vešel i Jan a jediný z těch třech vlastně na tom místě uvěřil. A zase nemůžeme říci, jestli na tom byl lépe, než ten Petr, nebo Magdaléna, prostě každý z nich šel tou cestou jedinečným a neopakovatelným způsobem, ale to, co bylo společné, že oni prožili ty velikonoce s Kristem v tom utrpení, každý nějak. A pokud jsme s Pánem Ježíšem prožili ty minulé dny velikonočního třídenní, a pokud jsme se tou dobou postní snažili nějak projít v přípravě na velikonoce a z lásky ke Kristu jsme prošli i tu jeho křížovou cestu, úzkost v Getsemanech, prožili s ním poslední večeři a ty strašné věci velkého pátku, tak potom ta radost z vzkříšení přijde tak nějak bez našich zásluh. Jako plod té radosti, že žije ten, jehož jsem si zamiloval a tím poroste naše víra. To, co bylo nejdůležitější v těch posledních dnech, právě toho svatého týdne je jestli jsme dokázali aspoň s nějakou láskou být Pánu blízko. To utrpení nás přesahuje, všechny ty události, které prožil, jsou nad naše chápání. Svírá se nám srdce při pomyšlení, že trpí někdo takovým způsobem, někdo, koho máme rádi. Ale my jsme byli s ním a teď najednou se situace obrací a od téhle chvíle Ježíš je stále s námi. Od této chvíli Ježíš už nikdy nezemře, on vždy je se mnou a jde o to, abych já byl s ním. Abych já se naučil být blízko jeho srdci i v těch všedních dnech každodenního života. Ta víra těch apoštolů i té Magdalény se potom rozvinula, my to máme v těch velikonočních evangeliích, jak se Pán postupně dobýval k těm jejich srdcím. Jak se připojil k Emauzským, jak se zjevil Magdaléně, jen co zůstala sama u toho hrobu, jak přišel do večeřadla. Souhrnná zpráva o vzkříšení nám říká, že se Pán speciálně zjevil také Petrovi, to bylo asi pro něho nesmírně důležité. Biblisté také řeší, jestli se také zjevil Panně Marii. To nemusíme řešit, my musíme řešit tu svoji cestu. My jsme do těchto chvil byli s Pánem při tom třídenní a teď je důležité, aby se on stal tím, se kterým budeme chtít být od toho dnešního rána dál. Aby se nám nestalo, že té zbožnosti o těch velikonocích je tolik, že si od toho musíme odpočinout a vrátit se do toho každodenního života. Samozřejmě pracující člověk nemůže být každý den v kostele, ale to neznamená, že se musí Pán Ježíš vzdálit našemu srdci, ba naopak. On teď chce být s námi v těch nejobyčejnějších věcech našeho života, tak, jak nám to nakonec ukáží i ty velikonoční evangelia, kdy těm apoštolům nachystal snídani. Kdy je doprovázel na té cestě, kdy se jim zjevil v Galileji, kdy s nimi byl, když večeřeli u stolu. Velice prostým a obyčejným způsobem. Pokud jsme k němu měli lásku, když trpěl, tak nechme tu lásku dál růst. S tou láskou přijde i dar víry, tak jak ho dostal Jan a postupně i Petr i Magdaléna. A přijde ta touha být s ním, která se do našeho života přenese z té jeho touhy, protože on je ten, který chce být s námi. Dovolme mu tedy, aby na té naší jedinečné a neopakovatelné cestě se nám stal trvalým průvodcem. Tím, který žije, který je nám blízko a proměňuje náš celý život. Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou, to je důvod mé radosti. Ten, kterého tolik miluji, už neumírá a já s ním mohu žít navěky.
Amen