Liturgické texty: 1. čtení: Sk 7, 55-60
2. čtení: Zj 22,12-14.16-17.20
Evangelium: Jan 17, 20-26
Dnešní evangelium je známá Ježíšova modlitba, při které Ježíš prosí za jednotu církve. V jednom příběhu se vypráví, že andělé v nebi, když se dozvěděli, že Bůh chce na zemi ustanovit jedinou církev, nechápavě kroutili hlavami a nakonec se zeptali: Pane Bože, jak chceš udělat, aby byla jednotná církev po celém světě? Vždyť přece znáš lidi – nejsou schopni se domluvit ani ve vlastní rodině! To nebude těžké, odvětil Bůh. Lidé jsou jako stěhovaví ptáci. Stačí, aby jeden nabral správný směr, a ostatní se seřadí za ním. I když mezi sebou štěbetají a sem tam vybočí z řady, nakonec společně dosáhnou cíle. I lidé se budou sjednocovat, když poznají cíl a cestu k němu. Dám jim svého Syna, a čím budou blíže jemu, tím budou blíž i sobě navzájem. Čím víc se sjednotí s ním, tím pevnější pouto jednoty zavládne i mezi nimi. A tak tomu v církvi je. Kdykoli se zaměříme na život věčný a necháme se vést Ježíšem, máme blíž i k sobě navzájem.
Základ jednoty je ve spojení s Kristem, jak nám to připomíná rada, kterou dostávali opati jednoho středověkého kláštera, když je uváděli do jejich služby: Snaž se vyhovět všem a skončíš v pekle. Snaž se vyhovět Kristu a přivedeš mnoho duší do nebe.
Když se ve světě semkneme kolem Krista a budeme žít pod jeho vedením, dosáhneme velikých věcí. Každý z nás jsme originální, máme schopnosti, které nemají ostatní, můžeme se navzájem doplňovat, můžeme si navzájem pomáhat. Naše rozmanitost je veliký dar, jen je potřeba ho využít.
Zajímejme se o druhé, o to co církev dělá ve světě, v jiných farnostech, sledujme křesťanské média a inspirujme se rozmanitostí. Nehledejme však, co by měli dělat ti ostatní, ale co bychom mohli udělat my.
Jeden můj známý kněz k tomu říká: mám malou radost, když farníci přijdou s nějakou dobrou iniciativou a velkou radost, když si ji vezmou na starost, aby mohli obohatit ostatní.
Můžeme však i v našem farním společenství narazit na problém. Rozmanitost církvi prospívá, ale zároveň ji může ohrožovat. Proto nám dal Bůh kromě společného cíle a jediného průvodce ještě jeden nástroj k sjednocení – lásku. Dnešní evangelium by šlo charakterizovat jako báseň plné lásky. Jeho prosba za nás je zároveň prosbou k nám: milujte se a usilujte o jednotu. Jednota je víc než jen sedět vedle sebe v kostele a poslouchat, co nám Ježíš radí. Je to spolupráce na společném úkolu (milovat Krista a ukazovat ho světu), kdy se každý snaží dát ze sebe to nejlepší, aby obohatil a povzbudil ostatní.
Snažíme se o to? Největším morem jednoty je sobectví a myšlenka: ať to udělají ti druzí. Já nemám čas. Kdyby si to říkali všichni, farnost a církev zanikne. Jak se pak budeme moci podívat do očí Kristu, který se za nás s takovou láskou a vroucností modlil.
Na tomto místě proto patří veliké poděkování všem, kteří se snaží nabídnout své síly pro dobro druhých. Ať už uklízíte, pomáháte s chodem farnosti, podílíte se na různých opravách a pořádání akcí, navštěvujete nemocné a mnohé další. Patří vám veliké poděkování, protože VY budujete svými skutky jednotu. Vy jste ta pouta, která drží farnost a církev pohromadě.
Farnost lze přirovnat k lidskému tělu, kde jsou všechny údy vzájemně propojeni a sjednocení. Měli bychom si uvědomit, že já svými modlitbami, slovy, skutky rozhoduji o tom, jestli bude tělo zdravé. I já mám zodpovědnost. Na tom by měl pamatovat každý z nás, abychom v naší farnosti mohli vytvářet jednotu, po které tak Kristus usilovně volá.
Amen