Liturgické texty: 1. čtení: Př 8, 22-31
2. čtení: Řím 5, 1-5
Evangelium: Jan 16, 12-15
Dnes slavíme slavnost Boží Trojice, což je od života křesťanů téma tak odtržené a tak odtažité, že se pak může stát, že jeden mladík jednou řekl: jo v to věřím, ale co by to mělo znamenat pro můj život, tak to opravdu nevím. Proč to vlastně Bůh udělal, že nám odhalit to jedno z největších tajemství svého Božského života? Proč nám komplikuje víru, vždyť pro nás by bylo daleko jednoduší, kdyby byl jeden Bůh a v jedné osobě. Bylo by daleko míň bludů ve světě, daleko méně sekt, nemuseli bychom se dohadovat o tom, jak je to možné, že je jeden Bůh, a to ve třech osobách. Kněží by byli ušetřeni toho, jak to dětem vysvětlit, když se to vlastně vysvětlit nedá a křesťané by měli pocit, že vlastně víra je jednoduchá. Proč to dělá Bůh, že nám dává poznat toto tajemství? No tak v první řadě právě proto, abychom pochopili, že Bůh je tajemství. Že Bůh je nad námi, nad náš rozum a do něho nikdy úplně nepronikneme. Ti starší z Vás si možná ještě pamatují, takové to naivní opojení vědou, kdy se hlásalo, že ten rozvoj vědy a techniky půjde tak daleko, že před lidským rozumem za chvíli neobstojí vůbec nic. Všechno prozkoumáme, všechno budeme vědět, člověk si podmaní svět. Tak to už dnes páni vědci netvrdí. Jeden vědec k tomu říká: v minulé době jsme si naivně mysleli, že do všech tajemství pronikneme a odhalíme je, ale čím více toho poznáváme, zjišťujeme, že vlastně tajemství přibývá. A vždycky kolem sebe budeme obklopeni skutečnostmi, které nepoznáme. Dovedeme popsat jevy, ale nedokážeme proniknout do podstaty. A dnes se nám jeví, že hmota je tajemství, energie je tajemství a život je tajemství. Věda nalézá tu svoji pravou vlastnost a tou je pokora. Kéž by i lidé připustili, když svým rozumem nemůžeme proniknout tajemství přírody, hmoty a života, tak jak bychom chtěli proniknout tajemstvím Božím. A snad právě proto se nám Bůh zjevuje, jako tajemství. Tajemství Boží trojice vztahu tří osob v jedné božské přirozenosti, abychom věděli, že Boha nikdy do důsledků nepochopíme. Ale je zde ještě jeden svrchovaný a důležitý důvod, Bůh nám totiž skrze toto tajemství zjevuje, že je společenstvím lásky. Bůh není individualista, ten jediný monarcha, který si vládne nad celým světem a potrpí si na světskou vládu a úctu. Bůh je ten, který se sdílí, který na sebe zapomíná, který miluje. Bůh je společenství. A nic nepomůže nám křesťanům, když budeme znát všechna tajemství naši víry, ale neuzpůsobíme podle nich svůj život. Dopadli bychom jako dva, kteří se mezi sebou bavili nevěrec a křesťan. Nevěrec říká křesťanovi: no tak se podívej, už dva tisíce let je tu křesťanství a podívej se na svět. A křesťan se podívá na toho nevěrce a říká: tak se podívej už miliardy let je tady voda a podívej se na svůj krk. Nic nám to nepomůže, když budeme vědět, jestli podle toho nebudeme žít. Křesťanství není přesvědčení rozumu, křesťanství je život. A světlo pravdy přináší ne ten komu je jasno, ale ten kdo pravdu koná. A jestliže Bůh se nám zjevil jako společenství lásky, tak křesťanem se nestaneme sami. Tak jako nejde být křesťanem a přitom být pyšný, tak nejde být křesťanem a zůstat sám. Společenství v církvi vždy bylo a bude. A jestliže si někteří křesťané myslí, že si na své křesťanství budou stačit sami, tak z celého křesťanství nepochopili vůbec nic. Protože Ježíš, když začíná, tak první co ustanovuje, je společenství lidí, několika učedníků, aby vznik vzniklo celé společenství církve, skládajících se z malých společenství křesťanů. A co vždy přitahovalo ve všech dobách ty, co stáli, mimo nás bylo to, že to byli lidé, kteří nežili sami pro sebe. Že to byli lidé, kteří se dokázali zříci sebe sama, dokonce i svého majetku, svých věcí, jenom proto, aby žili jeden pro druhého a společně pro Boha. Kde se to vzalo v nás, že dokážeme klidně říci, ale na to já si stačím sám, já nikoho nepotřebuji a mě se modlí lépe samotnému a do kostela, no proč se tam mám otravovat s lidmi. Jó takhle, když je ten kostel prázdný tak to já si tam sednu, tak to je príma. Anebo si odejdu do přírody, tam mě nikdo neruší, jó to je pro mě neděle. Ale poslouchat, jak mě někdo kašle do ucha! Jenomže takový člověk vůbec nechápe, že být křesťanem a být přitom sám, že znamená žít křesťanství, které nikdy neexistovalo. Takovou víru nám nikdo nepředal. Bůh se nám zjevil jako ten, který se sdílí druhému člověku. A v tajemství Nejsvětější Trojice, jako ten, který se sdílí druhé osobě. A my prostě ať chceme nebo nechceme, ať nás to něco stojí, nebo nestojí, tak k Bohu nikdy nejdeme sami. Bůh se na nás dívá jako na společenství. A bude vymáhat z rukou každého z nás odpovědnost za ty druhé. Škoda, že křesťané dneška, tak trochu podlehli tendenci celého světa, že nejlépe je žít si sám na svém písečku, do ničeho si nenechat mluvit, zavřít za sebou dveře a jestli vedle se mezi sebou hádají, nebo prožívají něco krásného, nebo jestli tam někdo umírá, nebo se rodí, tak to mě přeci vůbec nezajímá. Ale tak to přece nemůže být mezi námi, to je ta největší zvěst dnešní slavnost, Bůh je společenství lásky. A my nemůžeme žít sami, i když to znamená přijímat druhého právě takového jaký je a odevzdávat se mu. Zapomínat na sebe, je to pohodlnější uzavřít se do čtyř stěn, ale není to Boží, protože Bůh je přítomen tam, kde jsou dva, nebo tři v jeho jménu. A když to má být společenství, tak určitě ne společenství lidí, kteří k sobě mají daleko, anebo které k sobě shromáždil někdo jiný a oni k sobě nic necítí. Když papež Jan XXIII svolal církevní sněm v roce 1962 a shromáždilo se na stovky biskupů a kardinálů a on to viděl v katedrále sv. Petra, jak ti otcové jsou tam jeden vedle druhého, černoch vedle bílého, Evropan, vedle Asiata, tak byl velice dojat a řekl: hle to je společenství církve, společenství lásky. Škoda, že se to vždy nedá říci o celé církvi a možná ne vždy o nás. Až budeme znovu dělat kříž ve jménu Nejsvětější Trojice, až budeme říkat tu krásnou modlitbu: Sláva Otci i Synu i Duchu sv., tak nezapomeňme, že je to stálá výzva nejen proto, abychom žili s Bohem v důvěrném vztahu, ale abychom v důvěrném vztahu žili i mezi sebou navzájem. A abychom vědomě vyhlásili boj každému sobectví, každé uzavřenosti a rozhodli se sdílet Boží život, jeden s druhým a všichni dohromady s Bohem. A když překonáme počáteční potíže, tak uvidíme, že je to daleko lepší, když na to své křesťanství nejsem sám a možná, že mě pak někdo zastaví a řekne mě, jak to, že vy máta k sobě tak blízko? A to bude to nejlepší svědectví pro církev a pro víru, jaké budu moci vydat.
Amen