Liturgické texty: 1. čtení: 2 Sam 12, 7-10.13
2. čtení: Gal 2, 16.19-21
Evangelium: Lk 7, 36-50
Trapas, všechno namyšlené, tak, jak má být, všichni sedí u stolu a vedou nezávaznou řeč a teď do domu vtrhne nějaká poběhlice, padne tam na zem, začne brečet, snad má hysterický záchvat. Začne tam něco dělat, no tohle nám ještě scházelo. Takový trapas, tak se na to díváme my lidé, když je v našem životě něco jinak, než jsme chtěli. Jinak podle našich společenských představ, ale především jinak, než jsme na to zvyklí. Ale dnešní Boží slovo nám ukazuje, co je to trapas a co trapas není. Je větší trapas, když přiběhne poběhlice a pláče u Ježíšových nohou, anebo farizeus, který sedí u stolu, jako by se nic nedělo při setkání s Božím synem, když v jeho srdci je nevěra a hřích a jemu to vůbec nepřipadá trapné. Co je větší trapas, že žena umývá Ježíšovy nohy a maže je olejem a utírá svými vlasy, anebo že jsme Božímu synu neprokázali takovou poctu, jaká se prokazuje sebeméně vzácnější návštěvě. Co je trapas, že žena si uvědomí svoji hříšnost a připlazí se k Ježíšovým nohám, anebo farizeus, který jedná s Božím synem jako rovný s rovným. Farizeus a žena hříšnice, dva příklady vztahu k Ježíši Kristu. A v našem srdci se odehrává obojí, jeden více a druhý méně. Jde o to, co má být a co se má změnit. Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu, on vešel do toho domu a zaujal místo u stolu. Ježíš vždy slyší, co po něm chceme a když ho zveme, tak on přijde. Do každé situace, do každé rodiny, do každé bolesti. A co mu nabídneme, to si vezme, on je velice spokojený se vším, co mu dáme. A jsou lidé, kteří skutečně Božího syna neustále někam zvou a chtějí, aby dělal, to co chceme my. Ale pak jsou druzí, kteří přijdou kamkoliv, ať je to trapné, nebo méně trapné, protože nejdeme kvůli lidem, ale jdeme kvůli Němu a vyhledají si Ho. Byť by na Jeho nohou měli brečet všichni, žasnout a odsuzovat. A pak jsou lidé, kteří nabízejí Mistru něco z toho, co mají, ale pak jsou také lidé, kteří dávají všechno. Neměla doma vzácnější věci, než nádobku s alabastrovým olejem, to mělo hodnotu mnoho tisíc na dnešní měnu. Ale ani o to Pánu nešlo, jsou lidé, kteří by Pánu dali mnoho tisíc, kdyby věděli, že Pán po nich nic jiného chtít nebude. Ale pro tuto ženu se toto stalo obrazem, že by pro Pána dala úplně všechno a také to udělala svým postojem. Když to viděl farizeus, který jej pozval, pomyslel si, kdyby to byl prorok poznal by, že ta žena je hříšnice. Hříšnice, jakým právem takto smýšlíš o té ženě, už když poklekla u Ježíšových nohou, tak dávno měla odpuštěno. Protože Ježíš na její adresu řekl: „když prokazuje tolik lásky, muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů.“ A ty novopečenou světici nazýváš hříšníci a zapomínáš, že tím ortel vynášíš sám nad sebou. Dobře  to myslí farizeji, ale měl bys ses dívat spíše na sebe, než na toho druhého. A Ježíš mu řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl.“ „Jen mluv, Mistře“ v této chvíli již Šimon nepokládá Ježíše za proroka, takže si mluv, co chceš. Takových jako Ty, takových jsem již vyslechl. Ano Pane, mluv, to říkají všichni lidé velice zběžně a rychle, když Boží slovo neberou vážně. Ale každý člověk, který Boží slovo chce vzít vážně, tak ten se chvěje, když mu Bůh sám něco říká. Chceš, aby promluvil a On řekl o dvou dlužnících. „ Kdo myslíš, Šimone, že bude mít svého věřitele více rád?“ No já si myslím, že ten komu odpustil více. Správně jsi usoudil, dobře ti to myslí i za to ho Pán pochválil. Základní problém, že nebudeme posuzováni za to, jak nám to myslí, ale jak jednáme. A jestli nám to dobře myslí, tak tím hůře pro nás, protože jsme si mohli spočítat, že za ty naše hříchy bude také následovat následek. Mohli jsme si spočítat, že tak, jak je hříšná ta žena, že jsme hříšní i my. Dobře ti to myslí a správně jsi usoudil, škoda však, že neměříš stejnou měrou sebe i ji. Protože Bůh tě nebude soudit farizeji, protože jakou měrou si ji naměřil, takovou měrou bude naměřeno tobě. „Říkám ti, komu se odpouští málo, málo miluje.“ Odpuštění a láska, jde ruku k ruce k sobě, a kdo si myslí, že odpuštění je nástroj spravedlnosti a že když tady něco na sebe řekne a přitom Boha nemá rád, tak zbytečně se zpovídá. Zbytečně prosí Boha za odpuštění, protože odpuštění je záležitost lásky a milosrdenství. Lásky z obou stran i z té naší. Jsou ti odpuštěny hříchy, tvá víra tě spasila, jdi v pokoji. Co to je víra, která přináší spásu? Bylo by málo, že věříme, že Bůh může odpustit hřích. To co tu ženu spasilo, že se vydala Ježíšovi na milost, či nemilost v této rozhodující chvíli. Kdyby totiž Ježíš v té chvíli řekl: „je to cizoložnice zasluhuje kamenování.“ Tak Šimon by byl první, který by ji vytáhl z domu, aby ji kamenoval. A kdyby řekl: odveďte ji pryč, tak by se jistě našla spousta těch, co by ji vyhodilo ven. A kdyby ji odstrčil svoji nohou, tak by přišli druzí, aby ji zkopali. A ona tomuto Ježíši, který mohl rozhodnout o její záchraně, nebo zkáze se vydala do rukou a to je ta víra, která ji zachránila. Dokud se Bohu do rukou nedáváme, tak nevíme, co je to víra v biblickém smyslu. Víra přináší spásu právě tehdy, až Pánu dáme spásu nad svým životem a nad svou smrtí. A tak zde máme dva lidi. Jeden, který si Božího syna naklání k tomu, co chce sám. A druhý, který přichází, aby se Bohu dal. Přichází tam, kde je Bůh. Je tu jeden, který se s Bohem stýká jako jeden se sobě rovným. A je tu druhý, který se raději plíží zezadu, protože si je vědom svých hříchů. A je tu jeden, který se stydí za ty druhé, jak se to chovají a je tu druhý, který se nestydí za druhé, ale sám za sebe. A je tu jeden, který se stydí před lidmi a je tu jeden, který se stydí před Bohem. A je tu jeden, který přestává věřit a je tu jeden, který se Bohu vydává. Je tu jeden, který dává Bohu daleko méně, než by si Bůh zasloužil a je tu druhý, který dává úplně vše. Je tu jeden, který by nikdy nepřipustil svůj vlastní hřích a je tu druhý, který kvůli své hříšnosti se nedívá na mínění lidí. Ale také je tu jeden, kterému nebylo odpuštěno a jeden který odpuštění dosáhl. Kdo jsi ty, a kdo jsem já. Každý z nás by si raději přál být cizoložnou ženou a dosáhnout odpuštění, ale skutečnost je taková, že často jednáme jako farizeové. Za trapas pokládáme to, co se liší od společenské normy, ale není pro nás trapné jít sebevědomě a pyšně před Boha a hrát si na spravedlivého, soudit druhého člověka a brát ohled na druhé lidi. Kéž by nám Bůh dal tolik pokory a tolik víry, abychom se dokázali před ním vidět pravdivě a abychom dokázali svobodně jednat nejen před Bohem, ale i před druhými, tak jak nám velí srdce. A nejen tak jak jsme si to spočítali svým bystrým rozumem.
Amen