Liturgické texty: 1. čtení: Dt 30, 10-14
2. čtení: Kol 1, 15-20
Evangelium: Lk 10, 25-37
Ten dnešní úryvek s evangelia začíná rozhovorem mezi znalcem zákona a Ježíšem. Zmínka o tom, že s Ježíšem diskutoval „znalec zákona“ není v textu náhodou. Je v ní jistá ironie. Pokud někdo něco zná nebo je dokonce v něčem odborník, potom se neptá. Zákoníci zákon vyučovali a lidé se proto ptali jich. Pochopitelně se zde přímo nabízí otázka, proč se Ježíše ptá znalec a ne někdo, kdo neví. Odpověď je v textu samotném – zákoník se Krista ptal proto, aby ho zkoušel, ne proto, že by si nevěděl rady. Nepřichází tedy za Kristem, protože má otázku vyvolanou skutečnou potřebou, ale jako ten, kdo má dopředu jasno. Kristus ho nechá odříkat základní články zákona a z toho co čteme, vidíme, že zákoník znal zákon velmi dobře.
Možná bychom čekali, že zde by popisovaný dialog měl skončit, nicméně se dočítáme, že zákoník se chtěl ospravedlnit a tak vznáší další – tentokrát konkrétnější otázku: „Kdo je můj bližní“? Proč se chce touto otázkou ospravedlnit? Protože očekává, že na tuto otázku už nepůjde tak jednoduše odpovědět. Je můj bližní Žid nebo jiný kolega – zákoník nebo nenáviděný příslušník Římského impéria nebo dokonce pohan? Pokud na nadhozenou otázku nepůjde jednoznačně odpovědět, potom zákoníkova reakce bude logická – když ani Ježíš neví přesně kdo je to můj bližní, potom to těžko mohu vědět já.  Tudíž to, že někoho nemám rád, se dá ospravedlnit. Sice nadále platí: přikázání miluj svého bližního, ale více méně v rovině teorie.
Jenže Ježíš nezabředne do filosofických teorií, ale odpovídá konkrétním podobenstvím. Pointa podobenství je jednoduchá a dala by se shrnout do věty „někdo byl přepaden“. Je velmi nápadné, že nevíme, kdo byl přepaden. V textu čteme „jeden člověk“. Jinými slovy se nejedná o nikoho známého, a pokud tomuto „jednomu člověku“ někdo pomůže, potom z toho nekouká nějaká odměna ani poděkování. Podobných lidí jako přepadený je a bylo na světě mnoho a nám by možná nestáli ani za zmínku.
Jenže Bůh se na „jednoho člověka“ dívá jinak. Dívá se na něj jako na nositele Božího obrazu. Tento pohled dává člověku důstojnost. Pro tento pohled je každý člověk hodný pomoci a to ať se jedná o člověka váženého, nebo bezdomovce. Nevíme, kdo byl ten člověk, jediné co víme, že jeho stav byl vážný.
Otázka, kterou řeší dnešní podobenství je co s tím? Když se s utrpením setkali kněz a levita, pak evangelista používá barvité slovní spojení „obloukem se mu vyhnuli“.  Mám za to, že ono „obloukem“ vypovídá velmi mnoho. Oblouk znamená, že si od středu udržuji konstantní odstup. V našem podobenství je oním středem trpící člověk. Prostě s ním nechci nic mít a ani se k němu nechci přiblížit.
Zajisté není náhoda, že Ježíš ve svém podobenství hovoří o knězi a Levitovi jako o těch, kdo se postiženému vyhýbají. Oba dva šli z Jeruzaléma do Jericha. Vracejí se tedy z chrámu domů. V chrámu sloužili Hospodinu, pravděpodobně mu přinášeli oběti a zprostředkovávali lidu Boží přítomnost.
Ježíš volí kněze a Levitu záměrně, aby ukázal tragikomedii víry, která vyznává Hospodina bez praktického dopadu do pomoci trpícímu. Jako by se na pozadí příběhu vznášela nevyřčená otázka: „A k čemu byla jejich služba v chrámu, když oba dva nechali na cestě ležet trpícího?“ V obecnější rovině se Ježíš ptá:  „A k čemu je vaše víra, když se vyhýbáte bolesti, když vás utrpení druhých nechává lhostejným?“
Problém kněze a Levity není v tom, že postiženému škodí. Oni jeho problém prostě neřeší. Jejich problémem není nenávist, ale lhostejnost. Bohu už posloužili, když byli v chrámu a tak přece není více co řešit. Jenže ono je co řešit – Bůh totiž nežije v kostele. V kostele se s ním můžeme setkat. Smysl onoho setkání je ale v tom, abychom obnovili zdroj síly, až se s ním setkáme právě třeba v utrpení druhých.
Nakonec se příkladem pomoci potřebným stává Samaritán, tedy příslušník etnické skupiny, se kterou Židé pohrdali. Pokud by se Samaritán ocitl v situaci postiženého, žádný pravověrný Žid by mu neměl v Ježíšově době pomoci. Na rozdíl od kněze a Levity, ale Samaritán cítí soucit. Jenže cítit je málo. Evangelista říká: že Samaritán „byl pohnut soucitem“. Ve slově pohnut slyšíme slovo pohyb. Může nám být někoho líto, můžeme mít s někým soucit, ale to je málo. Bůh nás učí, že lítost, soucit by se měli stát tím, co nás pohne k akci. Akce, kterou Samaritán podniká, jej stojí čas a peníze – tedy věci na které jsme citlivý. Dva denáry, které za poraněného zaplatil, byla zhruba dvoudenní mzda. Navíc něco stál olej a něco stálo víno, které Samaritán použil k léčení, dále v hostinci ponechává otevřený účet (pokud to bude stát víc, doplatím). Navíc místo plánované cesty musí postiženého zavést do hostince, což ho stojí čas. Přesto vše popisované Samaritán dělá, protože je pohnut soucitem.
Ježíš tímto podobenstvím konfrontuje nejen kněze, který za ním přišel, ale i nás. Jako by se ptal: Tak kdo je poté, co jste slyšeli toto podobenství, oním bližním? Ještě stále si myslíte, že se jedná o jakousi neuchopitelnou, abstraktní věc? Je váš bližní ten, kdo se někde v kostele modlil? Je to náboženský profesionál, který má v otázce toho, kdo se dostane do věčného života jasno? Je to ten, kdo přesně odcituje „miluj sebe jako svého bližního“?
Ježíš v duchu celé Bible odpovídá radikálně – bližní není jen ten, kdo je ti blízko, koho máš rád a s kým trávíš čas. Bližní je i ten, kdo je potřebný. Je na tobě, abys k němu udělal první krok a stal se mu bližním.
Křesťanství vždy byla a bude v pokušení starat se jen o duchovní potřeby člověka a zapomínat na to, že člověk má i další potřeby, které potřebují, aby byly naplněny. Cesta k jejich naplnění je ve zcela praktické pomoci. Praktická pomoc je totiž cestou k projevení  lásky. Bez praktické pomoci se z lásky stává jen vyprázdněný princip, kdy člověk chodí tak vysoko s hlavou v nebi, že snadno šlápne na toho, kdo leží na zemi. Jenže to už pak není láska.
Amen